„Když jsme měli všichni strach, pomohli jsme si humorem“

V předvánočním čase proběhla na sklepní scéně Divadla Husa na provázku premiéra inscenace Napečeno mám. Jednalo se o první veřejnou prezentaci nedávno vzniklého (leden 2023) provázkovského amatérského souboru Studio 60+. Jeho členové a členky si pod vedením režisérek Terezy Volánkové a Marie Klemensové hned ze startu troufli na autorskou inscenaci. Jako dramaturgyni inscenace mi nepřísluší ji nijak hodnotit, nicméně bych se ráda společně se Studiem 60+ vrátila k její realizaci. Jednotlivé kroky, které vedly k završení ročního fungování studia v podobě zmiňované premiéry, mohou být pro nás, obzvlášť v tomto čase nejistot, nadějeplným příkladem lidské sounáležitosti a empatie.

Setkání Studia 60+, foto: Jakub Šnajdr

A není na vzpomínání příliš krátká doba? (Zbyněk)

Tato odpověď přišla od Zbyňka, jednoho ze dvou mužů-členů Studia 60+, poté co jsem členům a členkám rozeslala krátký dotazník směřující k reflexi nově nabyté zkušenosti. S ní dorazila i pochybnost, zda se vůbec jednalo o „zkušební proces”. I když byla inscenace postavena na roveň těm ostatním, které Provázek v sezoně Bydlím, tedy su představí, byl průběh jejího vzniku oproti klasickému zkoušení opravdu netradiční.

Členové studia, ve složení dvou mužů a osmi žen, se od ledna minulého roku pravidelně setkávali každý čtvrtek. Náplně jednotlivých setkání byly různorodé – provázkovská lektorka Marie Klemensová, vedoucí souboru, v prvním roce fungování připravila účastníkům program seznamující je se základy herectví, například s improvizací, dramatickým textem, klauniádou či jevištní mluvou. Na řadu z nich dorazili profesionálové a profesionálky svých oborů, třeba herec Láry Hauser, skladatel Miloš Štědroň nebo herečka Tereza Volánková. Právě Tereza se pak společně s Marií stala režisérkou inscenace Napečeno mám.

První verze textů autorské inscenace Napečeno mám, foto: Jakub Šnajdr

Nikdy jsem si nemyslela, že může být herectví tak strašně náročné. (Libuše)

Studio 60+ dostalo své jméno podle minimální věkové hranice svých členů. Zároveň otevřeně navazuje na Studio Dům režisérky Evy Tálské. Mezi nejmladší a nejstarší členkou je rozdíl téměř dvacet let. Už při prvním seznámení jsem pochopila, že jde o velmi rozmanitou skupinu lidí rozličných profesí, zkušeností i povah, kteří však dohromady tvoří velmi kompatibilní celek.

Ve střetu s aktivními, energií sršícími jedinci se stalo téma předsudků vůči stáří a starým lidem jasnou cestou. Ageismus, tedy jakýkoliv předsudek nebo diskriminace proti věkové skupině, je u nás jednou z nejrozšířenějších forem diskriminace vůbec. Jaké předsudky chováme k seniorům? Jsou pomalí, pokud nedrží nákupní vozík. Šetří na pohřeb a schovávají si peníze pod matrace. Věří hoaxům. A přeposílají je. Kupují hrnce od podomních prodejců, a pak v nich nevaří, aby se nezničily. Žijí v izolaci a zpoza záclony kritizují to, jak žijí ostatní. Chodí k doktorovi, i když jim nic není. Volí populisty, kteří jim zvedli důchod. Žijí z našich daní. Ustavičně si stěžují. A vždycky mají napečeno. 

Zkouška na sklepní scéně Divadla Husa na provázku, foto: Jakub Šnajdr

Z proudu asociací vylézaly konkrétní zkušenosti „našich” seniorů – jejich osobní témata, vztah ke stárnutí a snaha dopátrat se, proč se „typičtí senioři” chovají tak, jak se chovají. 

Ty nejživější typy nakonec ožily i v samotné inscenaci. Pomyslná druhá polovina pak představuje právě širokou škálu témat, kterými se členové studia zabývají, ať už jde o environment, tanec, historii či například psychohygienu. Z našeho potkávání jsem pochopila, jak moc jsou vnímaví a citliví směrem k současnému světu.

Stále se divím, že mnozí, ale i lidé daleko menšího věku, žijí v minulosti. Jsem profesí historik, tak to zní možná divně. Ale v tom to není, zájem o dějiny mě totiž naučil uvědomovat si neustálý vývoj a permanentní změny. Ale mnozí by snad chtěli zastavit čas… (Zbyněk)

Zkouška inscenace Napečeno mám, foto: Jakub Šnajdr

Velmi rozporuplné reakce vzbudil v procesu dotazník týkající se seniorství, kdy se ukázalo, že ne každý ze členů má k tomuto označení kladný postoj. Není se čemu divit, vždyť členové Studia 60+ jsou pravým opakem mnohých zažitých představ. Často jsem jim v průběhu hledání záviděla jejich spontánnost, nadšení a hravost. Setkání doprovázela velmi přátelská atmosféra. Někdy až moc, když zacinkaly skleničky s dobrým vínem, či se musel mírně zvednout hlas, aby všichni skutečně dostali svůj prostor. 

Ze začátku jsme si mohli dovolit být tak trochu dětmi – hrát si, dělat chyby, používat fantazii, smát se. (Marcela)

Zleva scénografka Johana Kubincová, režisérky Marie Klemensová a Tereza Volánková,
foto: Jakub Šnajdr

Pro někoho první zkušenost s divadlem, pro jiného už několikátá. Marcele se například povedlo stát na prknech Mahenova divadla, Jirka dělal teatroterapii s handicapovanými. Z většiny se stali věrní (a kritičtí) návštěvníci divadla. Pro mnohé šlo o první profesionální divadelní zkušenost. Pro náš inscenační tým to byl taky úplně nový druh výzvy. Všichni jsme museli vyjet ze zajetých kolejí. Pravidelná setkání se postupně přelnula ve zkoušení, ve kterém se střídaly zvědavost, pochybnost, strach i nadšení. Naštěstí jsme neztráceli smysl pro humor.

Když jsme měli všichni strach, pomohli jsme si humorem. (Ivana)

Úvodní scéna inscenace Napečeno mám, foto: David Konečný

Zkoušení bylo bezpochyby pro všechny náročné. Bylo potřeba jej skloubit s prací, zkoušek nebylo mnoho a energie nepřibývalo, spíše naopak. O to víc mě dostávalo nasazení herců, kteří dokázali i v těžších chvílích zabrat a nepřestávali i přes občasné pochybnosti celé věci věřit. 

Výzev byla spousta – ať už těch, kterým jsme se mohli ve výsledku zasmát, nebo těch u kterých nám úsměv zmizel. Třeba když jsme se dozvěděli, že se Helena nebude moci z vážných zdravotních důvodů zkoušení dále účastnit. O to dojemnější pak byla reakce souboru, rozhodli se zkoušet o to usilovněji kvůli Heleně. Naději a chuť do práce nám dodávaly i zprávy od Heleny, která se nyní těší, až postupně do inscenace za svými kolegy naskočí. Mezitím zůstane v inscenaci slogan: Teď tady měla být Helena, ale z vážných zdravotních důvodů nemůže. Až bude moct, přijde vám zatančit a říct: následuje Helenčin velmi osobitý monolog. 

Scéna Babička, foto: David Konečný

Naplnění nastalo v okamžiku, kdy jsme byli jako jeden tým. (Jirka)

Na celém procesu bylo pro mě nejvzácnější sledovat nejen jak se jednotliví členové posouvají, jak čím dál hravěji zvládají další úkoly, ale také jak se s každým dnem utvrzuje jejich přátelství. Z neznámých lidí se stali parťáci, kteří spolu chodí do divadla, na skleničku a o pauzách probírají všechno možné. Přátelství a vzájemná důvěra byly nakonec pro výsledný tvar naprosto klíčové. Troufám si říct, že stejně tomu tak bylo i v našem úzkém tvůrčím týmu. 

Scéna ze supermarketu, foto: David Konečný

Abych pravdu řekla, měla jsem celkem strach z toho, jak to my – herci – zvládneme a jestli na nás nejsou kladena příliš velká očekávání. (Ivana) 

Všichni jsme se museli naučit vzájemně si naslouchat, umět si dát prostor, vnímat sebe navzájem. Zvýšená empatie a citlivost byla nepsanou podmínkou spolupráce. Jako bylo potřeba naučit se základní techniky hraní, tak bylo třeba na nic si nehrát a nic nesoudit. Odhodit všechny zábrany a masky. 

Scény z pomyslné druhé poloviny inscenace Napečeno mám, foto: David Konečný

Naučili jste se díky zkoušení něco nového? Jestli ano – co? Určitě ano zejména to, že musím, respektivě mě to nutí, odložit tu moji masku!!! (Hanka) 

Premiéru jsem z důvodu nemoci sledovala online, kamarád mi ji streamoval skrze telefon, který přilepil na zvukařskou kabinu gafou. Dokonce se mi i na dálku podařilo představení vyrušit, jelikož telefon v jednu chvíli spadl. Ochotné divačky jej zvedly a nastavily tak, abych mohla představení dokoukat. Na děkovačku telefon na chvíli i podržely, abych přes hlavy diváků potlesk nejen slyšela, ale i viděla. Jako poděkování jsem zpětně od herců a hereček dostala zástěrku, na které jsou buchty a samozřejmě duchny. 

Děkovačka po premiéře inscenace Napečeno mám, foto: David Konečný

To, jak se Napečeno mám povedlo, či nepovedlo, je už na divácích. Ve mně po celém zkoušení ještě zůstává velmi upřímný, hřejivý pocit. Především kvůli statečným herečkám a hercům Studia 60+, kteří se svou profesionalitou mohou rovnat hercům z povolání. A jejich odvážnému vzkazu, že život po šedesátce nekončí, ale pokračuje a jeho pokračování máme ve svých rukou. 

Bolestně mě zasáhlo, když jsem v kuloáru zaslechla, že někteří diváci nepoznali kreativně vystavěné záchody a umyvadlo. Musela jsem se držet, abych neřekla: „Jste zcela bez fantazie!!! Přijďte znovu a pořádně se podívejte!“ (Marcela) 

Oslava po premiéře, foto: David Konečný

Poděkování patří členům Studia 60+, jejichž odpovědi na mé otázky doprovázely tuto reflexi.

Veronika Onheiserová