Mobile menu
Scény Centra experimentálního divadla lákají na nepohodlné přemýšlení

Scény Centra experimentálního divadla lákají na nepohodlné přemýšlení

Poslední měsíce nejsou pro divadla jednoduché. Přináší spoustu omezení a také strach lidí se setkávat. Na druhou stranu ale každé lidské setkání působí jako živá voda a kontakt s důležitými tématy z nás dělá společnost jako takovou. Přesně o to se snaží jednotlivé scény Centra experimentálního divadla, které za dodržení maximálních bezpečnostních opatření stále hrají a i v nejbližších týdnech přinášejí spoustu lákadel. Vyberte si z tipů vůdčích osobností jednotlivých divadel pro sebe to pravé.

Tvůrčí intervence jako série malých festivalů
S příchodem nového kalendářního roku se naše sezona věnovaná tématu nerůstu překlopila do své utopičtější poloviny. Místo nových premiér jsme se rozhodli věnovat svoji energii takzvaným Tvůrčím intervencím. Jedná se o nový prvek v našem programu, kdy se v intencích nerůstového přemýšlení pokoušíme místo permanentní produkce nového nacházet spíš novou potřebnost ve starém a v duchu re-use principů hledat nové perspektivy naší už zdánlivě známé inscenace. Z každé tvůrčí intervence se tak stává malý festival jednotlivých inscenací, kdy se kromě opakovaného hraní snažíme také najít nové kontexty a vytvářet program ze spontánní hravé a experimentující energie, která ve starém nevidí nudu opakování, ale příležitost pro práci s novými principy.

V lednu jsme začali první Tvůrčí intervencí s inscenací Naši – studie rozhovoru o klimatické krizi, ke které přizvala herečka Táňa Malíková interdisciplinárního umělce a badatele Michala Mitra. Michal alias Mižu doplnil inscenaci o možnost absolvovat vůči environmentálnímu žalu světelnou terapii známou zejména ve skandinávských krajinách. Komunitní rozměr tvorby jsme se rozhodli posílit povoláním našich stálých scénografických spolupracovníků Lenky Jabůrkové a Matěje Sýkory, kteří spolu se svou dcerkou Evelínou vytvořili instalaci různých fragmentů našich scénografií, se kterou jsme vyslali sousedský pozdrav do Alfa pasáže.

Součástí naší nerůstové sezony je i naše vnitřní přehodnocování poměrů mezi kvantitou a kvalitou, které nás dovedlo k rozhodnutí zderniérovat větší počet inscenací ve snaze zachovat kvalitu hraného repertoáru. Do konce sezony proto doporučuju nepromeškat možnost rozloučit se s inscenacemi Eyolf, Náměsíčníci, Woyzek, Macocha, Moby Dick nebo '68.

Ivan Buraj, umělecký šéf HaDivadla


Syrově poetický román i divadelní kvízy

Ani na začátku nového roku nám s kolegy nezbývá než brát každé odehrané představení za malé vítězství. Mezi všemi takovými vítězstvími se, myslím, všichni těšíme hlavně na ta nejnovější: Na všechny reprízy naší čerstvě premiérované inscenace podle syrově poetického románu Aglaji Veteranyi Proč se dítě vaří v kaši, jejíž statečná hlavní hrdinka odkazuje na osudy milionů dětí, které v současné době musely opustit svůj domov. Na provázkovském jevišti má navíc malá Aglaja střídavě tváře dvě, tu Terezy Marečkové a tu Zdislavy Začalové. Inscenace s poněkud zvláštním názvem nejenže dává prostor dětskému prožívání ciziny, ale také tematizuje roli nás, kdo osudům lidí na útěku přihlížíme. Anebo také nepřihlížíme. Vždyť kam se z mediálního prostoru vytratili všichni ti, před nimiž jsme se ještě nedávno chtěli opevnit?

Nesmírně se těším také na inscenaci Bídníků, kterou s naším souborem a ve spolupráci se sdružením Ara Art připravuje režisér Michal Hába. Příběh člověka odsouzeného na galeje za pouhou krádež chleba je všeobecně známý z muzikálového zpracování, méně známý je nečekaně aktuální společenskokritický apel Hugova monumentálního románu. Právě ten chce Michal s naším souborem a s hostujícími romskými herci rozvíjet. Neztrácíme jako společnost citlivost pro životní zkušenost utvářenou sociálními problémy a nejistotou? A umíme se ještě vůbec s bídou druhých setkat jinak než v romantických hudebních aranžích? To jsou jen dvě z mnoha otázek, které si spolu s tvůrci chceme klást.

A ve dnech nejbližších pak pod heslem Jak vidí Brno? napjatě vyhlížíme dlouho očekávanou výpravu do queer Brna. Jak vidí Brno? je cyklus divadelních pub kvízů brnkající na strunu lidské soutěživosti i sousedské vzájemnosti. Jeho tématem je město Brno viděné očima místních komunit a menšin. Lidé různého vyznání, orientace i národností tu žijí vedle sebe, a přitom často vidí své město dočista jinak. Na půdorysu inscenovaného kvízu se můžeme seznámit, přijmout perspektivu toho druhého, nebo dokonce pochopit.

Tváří jednoty je rozmanitost, praví se v nedávno uvedeném Chazarském slovníku v režii Jana Mikuláška. Mám radost, že toto heslo můžeme jako Provázek s řadou hostujících tvůrců a spolu s našimi diváky dlouhodobě uskutečňovat a rozvíjet.

Martin Sládeček, umělecký šéf Divadla Husa na provázku


„Existenciální a hloubavé jen proto, že je to směšné“
Inscenace, v níž nezazní jediné slovo, ale přesto je nasycena poťouchlou komikou, objevováním absurdního, vychýleného a vykloubeného řádu světa, aniž by se snížila ke křečovité pantomimě nebo grotesce podceňující představivost diváka. Inscenace Lidé chodí sem a tam vypovídá o světě hudby, rytmu, naslouchání, vnímání drobných zvuků, a proto má na scéně koncertní křídlo. Ovšem to během celého představení nejspíš nevydá jediný tón. Svět funguje, drží dohromady, ale jeho švy a spoje se snaží trojice lehce ztracených aktérů plaše objevovat a dát jim význam, i když si není jistá, zda je to ten správný. Tři muži se zde objevují ve světě, který od nich možná cosi čeká, ale třeba spíše čekají něco od něj. Možná je to dobré očekávání situace, která jim napoví, když se zdá, že vše má své místo a je k něčemu dobré a potřebné. Ale co když je to vše naprosto zbytečné? Dveře, panty, křídlo, zdi, kapesník? Existují samy o sobě, k něčemu jsou uzpůsobeny, ale vyvstává otázka, zda je to tak správné a nestačí se na ně jen dívat anebo – ještě lépe – jim naslouchat a věřit, že poodhalí pravidla a důvody svého fungování. V Lidé chodí sem a tam je vše existenciální a hloubavé jen proto, že je to směšné. Jinak by nám to nic nového neřeklo.

Jiří Austerlitz se svou skupinou Boca Loca Lab donedávna zastupoval v Čechách téměř neprozkoumaný žánr hudebního či akustického divadla, založeného na proudu zvuků a slov. Nyní přichází s autorským představením, v němž nezazní možná ani jediné slovo. Neopouští přitom svou zaujatost hudebností a smysl pro kompozici.

Výtvarnice Zuzana Sceranková vstupuje do projektu s množstvím neotřelých výtvarných inspirací v podobě díla Franze Erharta Waltera, Michaela Borremanse nebo Štefana Papča. Její scénografie se zdánlivě podobá instalacím, s jakými se můžeme potkat častěji v galeriích než v divadlech. V galerii ovšem často chybí klavír.

Dramaturgyně Klára Hutečková jako už několikrát touží po představení, ve kterém jeden přizvednutý prst jednoho herce na pozadí scény směřuje přesně tam, kam má – a proto už není potřeba dodávat nic dalšího.

Autor hudby a zvukového designu Ladislav Železný se na počátku oddával představě, že ticho tentokrát jeho hudbu úplně vytlačí. Právě proto našel cestu k tomu, jak do procesu vstoupit svým zvukovým rukopisem.

Lukáš Jiřička, dramaturg platformy Terén

česky