Veronika Vlková: Mě na tom baví, že ta atmosféra je hrozně uvolněná, ale vlastně křehká, je to tak na hraně všeho možného.

Tvůrci inscenace, Robert Smolík a Veronika Vlková, se pokouší v Návštěvě ukázat věci zblízka, nabídnout pohled do ateliéru trochu divné hostitelky a jejích snových přátel. Výsledný tvar na pomezí výstavy a divadla umožňuje zblízka se přiblížit okamžiku, kdy vzniká barva, cítit, jak se vpíjí do papíru, vidět, jak se drží štětec, jak klouže po ploše či jak se vzpírá. Jde o pohled na věci obyčejné a prosté, které však při přiblížení mluví jazykem zázraku.

Veroniko, Roberte, jak jste se poznali, jak a kdo vás dal dohromady, jak jste Návštěvu společně vytvářeli?

R: Nás dal dohromady tady Terén. Mě vlastně původně oslovili, abych udělal nějaké představení pro děti a já jsem říkal, že bych chtěl dělat s nějakým vývarníkem/výtvarnicí, aby to nebyl člověk od divadla, ideálně s nějakým malířem nebo ilustrátorem. Kluci potom přišli s Veronikou. Tak pak ani vlastně nebyla jiná možnost. Nebo takhle, možnosti byly, ukazovali mi tak tři různý lidi a…

V: Takže jsem vyhrála konkurz?

R: Jo, vlastně jsi vyhrála konkurz. Ale my jsme se jinak předtím neznali.

V: Mně říkali: „Budeš pracovat s Robertem Smolíkem, to je takovej, no, snad ho zvládneš.“ A já jsem si tak říkala, co? Co tím myslí?

Je pravda, že působíte trochu jako dva protipóly. Veru, ty jsi taková hodně něžná a vyklidněná, Robert zas víc živelný.

R: Ale já se taky někdy vyklidním.

V: Právěže on je úplně vyklidněný a já jsem herdekbába. Ono je to všechno obráceně nakonec.

R: Asi nějak jinak působíme.
Ale užili jsme si to, viď?

V: :)

Veronika Vlková

foto: Adam Holubovský

Je tedy Návštěva jenom pro děti?

R: No, já si nemyslím, že když člověk říká, že je něco pro děti, že to nemůže být i pro dospělé. Já v tom úplně nevidím ten rozdíl. Míra toho, jak kdo čte ty jednotlivé věci, je třeba různá, ale alespoň moje zkušenost je taková, že děti jsou čtení umění otevřenější a rozumí mu mnohem líp než dospělí, kteří o něm zoufale přemýšlí. 
Pro nás to spíš funguje tak, že je dobré říct, že to je pro děti, protože tím pádem to nikdo moc neřeší, protože se to bere, že to není úplně to nejvíc nejvyšší umění. Že se tím sníží ambice a pak si s tím člověk může hrát a nakonec se ještě vždycky může vymluvit, že to je jenom pro děti.

Chodí tedy i dospěláci sami bez dětí?

V: Jojo.

R: Jo. Myslím, že je jim nakonec líto, že si nemůžou sednout úplně dopředu, ale zároveň jsou na druhou stranu rádi, že to po nich vlastně nikdo nechce, nikdo je do toho nenutí. Můžou jenom pozorovat. Docela by mě i zajímalo to zahrát jednou úplně bez dětí, jak by to asi vypadalo.

Souhlasím. Taky mi přijde, že děti jsou víc otevřenější té participaci, když se vám, nebo hlavně Veronice, podaří je na to naladit. Pak už tolik nepřemýšlí o tom, že třeba budou nějak vidět, že na ně bude někdo koukat.

V: Oni hlavně vidí ty barvičky a už jde vždycky slyšet „já už chci taky malovat“, „kdy už budem malovat?“

R: Dneska mi přišlo, že to bylo fakt povedené, ten přechod mezi tím, kdy skončí představení a začne společné malování, a přitom to pořád bylo v jednom.

V: Mně přišlo, že předtím, jak jsem do toho byla ponořená, tak jsem jenom tušila, že to dává smysl, ale jak od toho mám teď odstup, tak jsem vlastně najednou chápala, proč tam ty věci máme tak, jak je tam máme. Opravdu se to takhle přelíná a divák dostává indicie postupně, může se navnadit na ten konec.

foto: Adam Holubovský

Kdo je vlastně postava té hostitelky? Jak jste k ní přistupovali? Jestli ty jsi, Veru, zvyklá někde nějak performovat? Jsi tam sama za sebe, nebo je to nějaká trochu stylizace, role?

V: No, já jsem říkala, že neumím hrát, takže můžu hrát jedině sama sebe. A Robert říkal, že to je v pořádku, že s tím počítá. :) 
Ta stylizace tam je určitě velká, ale zas jsme chtěli udržet nějakou míru toho, že to je civilní věc. Takhle by někdo opravdu mohl pracovat v ateliéru. Je to vlastně pozorování člověka při práci.

R: Zároveň jsme se bavili, že ten materiál, tenhle typ barev, je tak specifický, ty obrazy vlastně nejsou úplně to, co by Veronika malovala jiným materiálem. Takže to představení samo trošku tím, co se při něm vyrábělo, vytváří trochu jinou „Veroniku“. Protože jo, jsou to její obrazy, ale zároveň jsou uzavřené v tomhle světě. 
Je to vlastně něco, co bych ještě pro sebe potřeboval víc pojmenovat. Zjistit, co to je, jakým způsobem člověk dělá to něco, co při té práci vzniká tak nějak samovolně. Jak to mění mě, při dělání toho představení. Já sice vždycky, když jsem na scéně, jsem tam sám za sebe, nikdy nepřemýslím o nějaké postavě, ale jestli ta samotná materie nějakým způsobem mění člověka.

V: Hlavně ta spolupráce taky. Nejen to téma nějak vstupuje do hry, ale vždycky i ten souběh těch energií ve světě vytváří něco úplně jiného, než co by člověk udělal sám za sebe.

foto: Adam Holubovský

A ty postavy/loutky/skřítci nebo kdo to je pro tebe, pro vás, mají taky nějaké osobnosti? Protože Veru, ty s nimi dost hraješ, v těch situacích jsou skoro až nějaké narativní linky, tak jestli pro tebe mají nějaké charaktery? Vnímáš je jako parťáky při hraní?

V: No jasně. Tak oni, on je sice dělal Robert, ale vznikaly v průběhu našeho soustředění. Já jsem si tam malovala nějaké ty malby, zkoušeli jsme společně udělat škálu těch barev, zjistit, jak to vůbec funguje. A do toho Robert vždycky přinesl něco, nějaké kusy něčeho, nebo se třeba kolem válela nějaká mikina a tak. Takže oni tak nějak vznikly z toho procesu té malby, nebo v nějakém propojení s ní.

A ty, Roberte, když jsi je tvořil, přemýšlel jsi nad nějakými typy? Co to je za postavu? Nebo to je spíš procesuální věc a ta loutka postupně ožije sama v procesu tvorby?

R: Hmm, noo, to nevím. Těžko to takhle rekonstruovat. Asi oboje. Něco vznikne náhodou a něco je vymyšlené dopředu. Některé ty postavy se objevovaly už v prvních skicách, v těch úplně na začátku, a některé ne. Určitě se nedá říct, že by to u všech bylo stejné. Tak nějak se ty věci k sobě dávají, něco vypadá vedle sebe líp a něco ne…

V: Na mě to zvenku působilo, že to vycházelo, jak jsem to mohla pozorovat, hodně z těch materiálů.

R: Jo, třeba tam toho s fajfkou jsem měl nakresleného dopředu. U něho jsem věděl, že tam bude. A už jsem vlastně i věděl, kde je přímo ten materiál. Jel jsem k tomu rybníku na konkrétní místo jen proto, že jsem věděl, že tam je ten materiál, ze kterého chci udělat tuhle loutku. Ale tyhle ostatní, třeba tohle vajíčko, to už fakt bylo spíš takové, že se ty věci dávaly postupně k sobě.

foto: Kristýna Businská

Na mě právě ten s fajfkou působí už jako nějaký komplexnější charakter.

R: Jojo. My třeba některé ani nemáme pojmenované. Kromě tohohle, tomu někdo myslím při premiéře říkal, že je to Želvuška, tak tomu se říká Želvuška.

V: A tamten je Otík, to říkala jedna uvaděčka. Přišla a říkala: „Máš jméno? Nemáš? Tak seš Otík!“ A už to bylo.

R: Že tamto je Otík, to jsem zapomněl, vidíš. Ale jinak vlastně fakt nevíme. To se mi docela líbí, že takhle někdo přijde a dá jim jméno. A můžem si říct, že až budou mít všichni jména, tak to skončíme a už se to nebude hrát. :)

Dneska vlastně taky jedna holčička přišla a ptala se, jak se jmenují.

R: Jo, ptala se?

V: Jo, chtěla si to zapisovat do deníčku. Tak jsem řekla Otík a...

R: A tadyté vlastně taky říkáme babička, ale to není jméno, spíš funkce.

V: Jo, babičku jsem řekla a taky že tohle je pan Vajíčko. Ale pak už jsme se neviděly, takže nevím, co vymyslela.

R: Jo, musí si to dovymyslet.

foto: Adam Holubovský

Pak by mě ještě zajímalo, jak přemýšlíte o koncentraci dětského diváka, o tom, jaké tempo bude mít ten výsledný kus. Přijde mi, že žánr pro děti je hrozně specifická věc, v dnešní době se jede na rychlost, hodně změn, agresivní střihy, šoky, hlasité zvuky, výrazné barvy... Ale Návštěva jde úplně obrácenou cestou, soustředí se na detaily. Zdá se mi, že to funguje. Vnímali jste to jako risk?

R: Jo, je to určitě riskantní. Já si myslím, že hodně záleží, jaké děti přijdou. Samozřejmě to omezení počtu a věku nějak může fungovat. Má to ale takovou slepou skrvnu v tom, že je to trochu elitářské. I tím, že je to v Terénu. Sem prostě chodí určitý typ publika a pro ty to samozřejmě bude fungovat.

V: Ale to taky není automatické.

R: Není to automatické, ale jako trošku jo. Co si budem nalhávat.

V: Já jsem přesvědčená, že to je hrozný konstrukt, že děti potřebují tolik změn a výrazných impulsů. Já jsem si jistá, že vlastně takhle málo těm dětem stačí a může to fungovat.

R: Jo, ale musí to být děti, které třeba jdou na výstavu někdy v životě, víš?

V: Tak to vyzkoušíme.

R: Mě by to zajímato.

V: Možná žiju v nějaké bublině a ta vytváří iluzi, že by to vlastně fungovalo pro všechny.

Chápu, je jasné, že na program Terénu chodí určité publikum a děti toho publika pak půjdou na Návštěvu spíš. Ještě bych ale vrátila tu otázku k vašemu přemýšlení o tempu Návštěvy, o koncentraci na detaily.

R: My jsme si prostě řekli už na začátku, že to takhle chceme, že si myslíme, že je dobře to dělat takhle. Nehodlali jsme se přizpůsobovat tomu, jak si dospělí představují, že by mělo vypadat divadlo pro děti. Ale zase, abych to neidealizoval, tady stačí hrozně málo, aby se to rozbilo. Fakt stačí, když přijdou dva nebo tři, kteří budou řušit a žvanit.

Mě to vlastně pokaždé, když to vidím, hrozně překvapí, že ty děti tady vydrží tak poslušně a zaujatě sledovat.

V: Naopak ti dospělí to občas naruší. Proto si myslím, že děti to mají v základu úplně jinak. Mě na tom baví, že ta atmosféra je hrozně uvolněná, ale vlastně křehká, je to tak na hraně všeho možného.

foto: Adam Holubovský

A co na to děti? Bezprostřední reakce čtveřice dětských diváků po lednové repríze (21/1/2023) vypadala takto:

U koho si myslíte, že jste byli na návštěvě?

1: Asi u bylinkářky. U paní, která má ráda přírodu a ráda kreslí.

2: Mně přijde, že jsme byli u lesních tvorů. U někoho, kdo žije v lese, kdo umí vařit barvy z těch přírodnin. To jsem ještě nikdy neviděla, dělat barvy takhle.

Jak byste ty bytosti pojmenovali?

3: Bubáci.

2: Lesní mužíčci, nějaký skřítci.

1: Já asi lesní tvorové.

4: Skřítci.

Která bytost z těch, co jste dnes viděli, vás zaujala nejvíc?

4: Asi takovej ten s tou velkou tlamou, jak vytahoval tu kuličku.

2: Mně se hodně líbila ta paní a ten vysokej strom.

1: Mně ten, jak mu ta paní ukrajovala tu nožičku, ty prsty. 

(Prsty má loutka z kurkumy.)

A bavilo vás víc to společné tvoření, že jste se mohli zapojit a taky malovat, nebo spíš sledovat ten příběh, koukat se?

1: Příběh.

2: Obojí.

3: Taky obojí, ale víc asi to společný malování.

4: Jo, že jsme společně vytvořili takovej obraz.

Pozvali byste ty bytosti na oplátku k sobě na návštěvu?

3: Určitě.

2: Jo.

1: Hlavně možná tu paní, aby mi nalévala čaj, když v tom má takovou praxi.

Co říkáte na ty obrázky, které si tady všude kolem můžete prohlédnout?

4: Krásný.

3: Nádherný, moc se mi líbily.

2: Mně přišlo všecko podobný, ale skvělý.

1: Nejvíc se mi líbil takový ten se slzama.

Zopakovali byste si takovou návštěvu, kdyby byla možnost?

Všichni: Určitě!

foto: Barbora Doležalová

Rozhovory připravila Kristýna Businská.