Prostor pro spor

Debatou na téma Jak (ne)mluvit o rasismu & Promítání s tuke. TV, skončila dvouměsíční spolupráce Terénu, NESEHNUTÍ & Ústavu politologie FF UK na projektu Prostor pro spor. Série sedmi událostí a setkání v Brně a v Praze se zabývala polarizačními tématy ve veřejném prostoru, jako je rasismus, gender a rovnost a práva menšin.

Deka na černý den

Pěšky podél řeky, přes lávku. Lávka v rekonstrukci. Jdu dál, přes most, přes park, kolem něčí zahrady, přes ulici.

Šedá budova u zastávky. Schody, pan vrátný, chodba, schody, čekárna na chodbě s rostlinami. Znovu jsem tu sama. Posadím se.

Rostliny už dávno přerostly svoje květináče. Ustřihla jsem si pár řízků. Vlastně jim pomáhám.

Čtyřicet čtyři minut v čekárně. Přepážka. Kontrola papírů. Zapomněla jsem donést kolky.

Schody, chodba, pan vrátný, schody. Pěšky přes ulici, přes park, stará budova obchodního domu. Pošta, kolky, paní ví, o čem je řeč.

Zpátky přes park, přes ulici k šedé budově se sochou páru s dětmi.

Schody, pan vrátný, chodba, schody. V čekárně je víc lidí. Netroufám si jít k přepážce bez stání ve frontě.

Jedna hodina a tři minuty ve frontě. Přepážka. Kolky v pořádku, donést potvrzení o studiu!
(Juile Jonas, ukázka z textu - deníku, který byl součástí intervence)

Umělkyně a absolventka Ateliéru Environmentu na brněnské FaVU, Julie Jonas, ve své práci dlouhodobě tematizuje zkušenost příchozích do České republiky. Právě dlouhodobý zájem o téma a nevšední perspektiva byly kritériem při oslovování umělkyň, tvůrců a kolektivů ke spolupráci na projektu i v dalších případech.
V centru práce Julie Jonas je „migrantská deka“, symbolický i zcela hmatatelný artefakt, který propojuje skupinu příchozích bez ohledu na zemi jejich původu. Během deštivého odpoledne 24. 10. 2023 se velká barevná deka objevila na ulici Náměstí 28. října v Brně. Kolemjdoucí na ni reagovali různě; prohlíželi si ji, fotili, snažili se do ní obléct, četli si text, který byl součástí instalace nebo se ji snažili odnést. I z toho důvodu vydržela deka na místě jen tři dny.

Julie Jonas ve své práci propojuje téma migrace a čekání s veřejným prostorem města Brna. Na rozdíl od monumentálního sochařství nekonzervují intervence do veřejného prostoru paměť ani vyjádření tvůrců, ale jsou přechodné, pomíjivé, stejně jako pobytová situace příchozích.

Foto: Bernardeta Babáková

Po intervenci následovala Kulinárna, interkulturní aktivita NESEHNUTÍ, ve které se nad veganskými pokrmy scházejí místní s příchozími z nejrůznějších koutů světa. Ta říjnová se nesla ve znamení tureckých chutí. 

Foto: Bernardeta Babáková

Debata na téma Jak (ne)mluvit o genderu 

Samotnému projektu předcházel akademický výzkum týmu z UPOL FF CUNI. Nabízela se otázka, jak rozšířit poznatky mezi co nejširší veřejnost? Jak povzbudit zájem o témata, která výzkumníci a výzkumnice zkoumali (gender, islamofobii, rasismus), jak poukázat na dynamiku polarizačních konfliktů ve společnosti?
Nechtěli jsme jít cestou „poučování“ nebo „osvětových kampaní“ v duchu „nebuď rasista!“. Přínosnější nám připadalo poukázat na zastřené problémy a nahromaděnou frustraci.
Jak v debatě na téma Jak (ne)mluvit o genderu výstižně prohlásila Maja Vusilović „zapomínáme na materialistický rozměr těchto konfliktů.“

Že debata o „genderové ideologii“ může sloužit jako zástěrka, zástupný problém pro politické elity, které se místo řešení důchodové reformy nebo daňového systému věnují sporům v oblasti kulturních válek, toho si všímá i politoložka Eva Svatoňová.

Rozhovor Bernardety Babákové s Evou Svatoňovou:

Kde se vzal tvůj zájem o krajní pravici a její vztah k feminismu/genderu?

Podobně jako u ostatních sociálních vědců*kyň moje odborné zájmy často zrcadlí to, co se ve světě kolem mě zrovna děje. V době, kdy jsem dokončovala své magisterské studium a připravovala svůj doktorský projekt, ve volbách slavil úspěch jeden krajně pravicový subjekt za druhým, uprchlická krize byla v plném rozpuku a v Evropě se začaly objevovat nová krajně pravicová hnutí, která dokázala oslovovat a mobilizovat lidi, kteří nepatřili k tradičním příznivcům krajně pravicové politiky. Současně používala nové rámce, které často vycházely z diskurzu emancipačních projektů a apropriovala jazyk lidských práv a feminismu. 

Jaká byla tvá cesta k působení na UPOL FF CUNI?

Moje spolupráce s UPOLem je podobně jako můj zájem o krajní pravici důsledkem vnějších okolností. Během mého doktorského studia v Dánsku vypukla pandemie, a protože jsem nechtěla zůstávat v izolaci v zemi, kde se člověk cítí osaměle i bez lockdownu, vrátila jsem se do Prahy. Lockdown trval déle, než jsem čekala, a začalo se mi stýskat po akademickém prostředí a akademických debatách. Také jsem potřebovala s někým konzultovat rozepsané kapitoly své dizertace. Vrátit se tou dobou ale nešlo. Oslovila jsem proto doktora Slačálka, který se se mnou nejen sešel a okomentoval některé z mých rozepsaných textů, ale také mě pozval do pracovní skupiny, kde jsme se společně se Zorou Hesovou, Jakubem Ortem, Václavem Walachem, Pavlem Baršou a Martinem Koubkem, scházelx a debatovalx nad odbornými texty. Z těchto setkání vznikl náš současný projekt.

Z jakého důvodu se váš tým rozhodl pro realizování projektu Prostor pro spor?

Během našich společných diskuzí jsme zjistilx, že každx pracujeme na „svém“ tématu z trochu jiného úhlu, ale že se naše odborné zájmy ve spoustě aspektech překrývají,naše perspektivy se skvěle doplňují a společně tak můžeme přispět k porozumění dynamik společenské polarizace. Vzhledem k tomu, že je toto téma přítomné v životě úplně všech, ať už se jich dotýká jako lidí náležejících k diskriminované skupině, nebo prostě jen jako lidí, kterým se kvůli politickým debatám rozpadají vztahy, nechtělx jsme, aby výsledky našich debat zůstaly jen v akademických článcích. Našim cílem proto bylo diseminovat je i do veřejného prostoru a vytvořit metodiky, které se zaměří na to, jak o předmětech polarizujících sporů učit.

Jak ty sama přispíváš do veřejné debaty?

Veřejnými prezentacemi a workshopy, participací ve veřejných debatách, publicistickými články a rozhovory. Nejvíce mě ale baví interaktivní diskuse se studentstvem a grassrootovými kolektivy. /grassroots - česky také hnutí zdola

A jaké jsou tvoje strategie ve sporech na osobní úrovni?

Nejvíce mě baví takové spory, v nichž dokážeme s druhou osobou najít společné průsečíky a body, na nichž se shodneme, a společně pak přemýšlet nad tím, proč a jak se rozcházíme v těch bodech ostatních. 

Co pro tebe znamená spor, dobrý spor a proč se může zdát nepopulární?

Sám koncept „spor“ lidem často asociuje něco negativního. To se ukázalo i během jednoho strategického plánování, na němž jsme řešilx, jak se bude náš projekt jmenovat. Na názvu „prostor pro spor“ nepanovala stoprocentní shoda. Nakonec jsme se pro něj ale stejně rozhodlx, protože jsme od začátku trvalx na tom, že cílem našeho projektu nebude takové to typické kárání z pozice morálně nadřazených lidí alá „nebuďte rasisti!“. Zároveň jsme mělx pocit, že veřejné debatě o tzv. kulturních válkách dominuje představa o společnosti nenávratně rozdělené na dva tábory, a otázky, které se pokládaly, byly, jak lidi přemluvit, aby se „přestalx hádat“. My si ale myslíme, že spory jsou pro posouvání společnosti stěžejní a mohou být velmi přínosné. Aby to tak bylo i v kontextu současných konfliktů, je podle nás potřeba tuhle představu o dvou znepřátelených skupinách rozbít, pochopit zmíněné spory v celé jejich komplexitě a mířit ospravedlnitelný hněv na ty správné cíle. 

Foto: Bernardeta Babáková

Debatu na téma Jak (ne)mluvit o genderu si můžete poslechnout jako podcast.

RFK: vykopat sekeru

Radikálně feministický kolektiv RFK, který původně vznikl z potřeby reagovat na způsob kontroly žen a ženských těl v prostředí církve, s platformou Terén spolupracoval již podruhé. Vedle „růžového kostela pro všechny“, který se v roce 2020 objevil na Moravském náměstí, stojí RFK třeba za recesistickou mší v reakci na koupi nákupní galerie Velký Špalíček brněnským biskupstvím. 

Kolektiv se ve své práci otevřeně vymezuje vůči kapitalismu, hierarchii, patriarchálním pořádkům, nacionalismu nebo asociálnímu jednání ve společnosti. Feminismus v jejich pojetí znamená solidaritu se sociálně slabšími a vylučovanými, jejichž hlas není slyšet. 

I členové a členky kolektivu se pustili do intervence ve veřejném prostoru. Rozhodli se pro symbolické zakopání válečné sekery kulturních válek a vykopání sekery třídního boje.

„Kopání jako práce. Práce jako prostředek osvobození. Příkopy jsou již vykopány. Nebudeme se tvářit, že se nic neděje. Slibujeme, že nebudeme zahlazovat konflikty, které byly vyvolány třídními rozdíly. Naopak se jim pokusíme společně postavit.“ píší členky kolektivu v manifestu k procesuální události. 

„Z feministického boje za rovná práva se stalo volání po ženách na vedoucích pozicích a ve vysoké politice. Feministky jsou ženy oblečené v luxusním oblečení na titulních stranách časopisů. Stačí nám ale dětské skupiny ve firmách, když práce, kterou díky tomu můžeme vykonávat, je otrocká práce pro růst kapitálu jednoho procenta nejbohatších? Jaká je v tom svoboda? A kde jsou ta rovná práva? Nedovolme, aby se z ženské emancipace stalo luxusní zboží vyšších tříd. Bude to ale práce. Spojme se a vykopejme sekeru třídního boje.“

K tříhodinové performance se přidávali kolemjdoucí, zapojili se do společného kopání nebo zpěvu zhudebněné verze manifestu Feminismus pro 99 procent.

Foto: Denisa Römerová

O performativní události informoval také server a2larm.

Jak (ne)mluvit o islámu

Debata na téma Jak (ne)mluvit o islámu proběhla na půdě filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Dne 27. 11. 2023 společně s moderátorem Petrem Bittnerem debatovala publicistka a moderátorka Fatima Rahimi, antropolžka a výzkumnice věnující se druhé generaci muslimů v Česku Zuzana Rendek a politoložka a odbornice na islám Zora Hesová.
Vzhledem k situaci na blízkém východě téma islámu, předsudků vůči jinakosti nebo dokonce islamofobie opět nabývá na aktuálnosti, shodly se odbornice.

Z debaty vznikl záznam i podcast, a tak se zájemci, kteří se chtějí dozvědět více o životě muslimů v Česku, o vývoji vztahu majority k příchozím arabského původu, o evropském kontextu této problematiky nebo o zkušenostech Češky afgánského původu, mohou k debatě vrátit i zpětně.

Foto: Bernardeta Babáková

Rozhovor Bernardety Babákové se Zorou Hesovou

Kde se vzal tvůj zájem o islám?

Studovala jsem ve Francii a můj soused, kytarista, hrál 8 hodin denně flamenco. Spřátelili jsme se a já se chtěla naučit jeho jazyk. To jsem ještě netušila, že se později na univerzitě budu učit úplně jinou arabštinu, než jakou mluvil on. Potom jsem jako členka studentské solidarity s Bosnou organizovala humanitární konvoj do právě osvobozeného Goražde a začala jezdit do Bosny, kde mi postupně došlo, že ti lidé,co byli úplně jako my, nesahají po Bibli, ale po Koránu. Nakonec jsem během studia filosofie objevila nepoznaný poklad islámské filosofie a začala ji studovat a psát o ní.

Jaká byla tvá cesta k působení na UPOL FF CUNI?

Na FF jsem se dostala spíše náhodou, studovala jsem ve Francii a v Německu a po návratu do Prahy jsem pracovala na mezinárodních projektech v AMO a bokem jsem dodělávala doktorát a psala i odbornější články. Do akademie jsem se nehrnula, chtěla jsem dělat praktické věci. Projekty ale můžeš podávat a realizovat pouze dokud máš energii a věříš tomu, a pro mne přišel bod zlomu s pučem v Egyptě a následným návratem autokracie. Potřebovala jsem odstup, věcem zase víc rozumět, než se do nich vrhat, a tehdy mě kolega z FF, pro kterého jsem psala nějaké publicistické věci, vyzval, ať se přihlásím k nim do konkursu a vyšlo to. Ukázalo se, že malá katedra politologie na FF je plná debat, zájmu a energie, že je tam možnost dělat spoustu věcí nad rámec výzkumu a výuky.

Z jakého důvodu se váš tým rozhodl pro realizování projektu Prostor pro spor?

Snažili jsme se o přesah do společenského života. Zkoumáme politické a společenské spory, jejich dynamiku a pozadí, a takový pohled s odstupem je činí mnohem srozumitelnější a také řešitelnějsí. Chtěli jsme výstupy proměnit do formy, která by byla prakticky využitelná, například ve školních třídách jako podpora pedagogů či pro média. Ukazuje se, že o takové podklady je zájem.

Jak ty sama přispíváš do veřejné debaty? A jaké jsou tvoje strategie ve sporech na osobní úrovni?

Snažím se vnášet málo zastoupené perspektivy a také snahu o porozumění, která předchází zapojení se do sporu. Spory nejsou ničím příjemným, ale pro mne osobně je ještě nepříjemnějším setrvávání v pasivním nesouhlasu nebo s nevyřčeným pocitem agrese, verbálního násilí či ponížení, ať už vůči sobě či vůči ostatním, mnohem častěji vůči těm, co se nemohou bránit. Je potřeba se vyjadřovat a brát si slovo, ale tak, aby se rozepře neprohlubovala.

Co pro tebe znamená spor, dobrý spor a proč se může zdát nepopulární?

Spor je především určitý typ komunikace, ne hned válka. Je třeba ke sporu přistupovat otevřeně: často si do oponentů projektujeme svoje předsudky a čteme komunikaci příliš negativně, někdy zase slova vyjadřují něco zcela jiného, než zdánlivě zazní. Je třeba upřesňovat a chápat, o co ve sporu jde. Dobrý spor je ten, kdy se s oponentem ujistíme o vzájemném respektu, i když náš třeba dělí jiný postoj k zásadní věci. Se všemi lidmi sdílíme nějaké důležité postoje a hodnoty. Dále, dobrý spor je ten, kdy se snažíme z obou stran argumentovat přímo, otevřeně, když se nebojíme nesouhlasu, ale když si jen upřesňujeme, kdy nalezneme jakousi společnou řeč. Nejlepší je bod, kdy dobře rozumíme podstatě sporu, tomu, proč spolu nesouhlasíme – třeba vnímání skutečnosti, v používání pojmů či v tom, jak si představujeme spravedlnost nebo dobrý život. Nepopulární je spor v momentě,  kdy nás nutí vidět svět jednoduše a vnímat naše postavení v něm nějak lichotivě či bezproblémově. Od toho se ale spory dějí, většinou jsou to obě strany sporu, které zjišťují rozsah své zodpovědnosti či stav věci, když se na svět  podívají očima druhého.

Jak (ne)mluvit o rasismu & promítání s Tuke.TV

Poslední událostí, která proběhla na Studiu CED v předvánoční atmosféře umocněné také díky hudebnímu programu vánočních trhů doléhajících ze Zelného trhu, byla debata s Alicí Sigmund Herákovou a Václavem Walachem na téma Jak (ne)mluvit o rasismu. Výchozím bodem debaty byla humanitární krize na hlavním nádraží v Praze, která vypukla v březnu 2022, byla jednou z vícero událostí, v nichž se vyjevil přetrvávající vliv „rasy“ a rasismu v české společnosti. Podpora nebyla všem uprchlíkům z Ukrajiny stejně dostupná.

Hosté debaty se zamýšleli, kde hledat kořeny protiromského institucionálního rasismu, společně s účastníky a účastnicemi debatovali, jak se vyvíjí vztahy majority a Romů, jak v současné době vypadají romsko-ukrajinské vztahy, jak situaci vnímají Romové žijící v Čechách nebo jaké je postavení žen v romské komunitě.

Následovala prezentace z produkce Tuke.TV, kterou v poutavém a odhlečeném duchu provedl Nick Budai a Robert Poupátko. 

Foto: Bernardeta Babáková

Rozhovor Bernardety Babákové s Václavem Walachem

Kde se vzal tvůj zájem o rasismus?

Politicky nejprve z poslechu hlavně českého hiphopu. V nultých letech to byl pro mladé lidi z okraje republiky jeden z mála dostupných atraktivních zdrojů, jak se dozvědět o politických otázkách. Odpor vůči rasismu toho byl součástí. Ačkoli i zde narážel na různé překážky, byla to stála platforma, kde se tento princip uváděl do mezilidské interakce. Akademicky můj zájem o teorii rasy a rasismu podnítily zejména mé etnografické výzkumy v sociálně vyloučených lokalitách. Lehkost, s jakou i velmi společensky zorientovaní lidé pronášeli různé výroky o Romech, které by jim nutně připadaly nesmyslné, netýkaly-li by se Romů, volala po vysvětlení.

Jaká byla tvá cesta k působení na UPOL FF CUNI?

Vedla přes zmíněné výzkumy vyloučených lokalit a zájem o protiromský rasismus. Díky tomu jsem se stal členem pracovní skupiny Pavla Barši, která si kladla za cíl zmapovat konstitutivní vztah Evropy a jejích Druhých. Bylo nesčetněkrát řečeno, jak je naše identita závislá na tom, čím nebo kým není. Platí to pro Romy stejně jako pro muslimy, ž/Židy, ale i různé politické proudy. Bez nich by Evropané nebyli tím, kým si myslí, že jsou. Díky působení v této skupině jsem se mohl důkladněji seznámit se současným teoretizováním o rase a rasismu. Je to velmi zajímavá oblast, o které bohužel v Česku víme velmi málo. Žádná ze zásadních knih z posledních třiceti let nebyla vydána v češtině, to mluví za vše.

Z jakého důvodu se váš tým rozhodl pro realizování projektu Prostor pro spor?

Projekt navazoval na činnost dřívější pracovní skupiny. Zajímalo nás, jestli budeme schopni použít současné akademické přemýšlení o sporných tématech způsobem, který bude srozumitelný lidem mimo akademickou obec a který snad přispěje ke zkvalitnění podoby současných sporů.

Jak ty sám přispíváš do veřejné debaty? A jaké jsou tvoje strategie ve sporech na osobní úrovni?

Jako akademik do ní přispívám tak, že se do ní především snažím přinášet poznatky z akademických debat a vlastních empirických výzkumů. Dávám rozhovory, píšu články.  Ian Loader a Richard Sparks ve svém pojednání o veřejné roli kriminologie vidí velký přínos zejména ve vyjasňování různých pozic ve veřejných debatách, v používání našich analytických schopností k tomu, abychom především udělali v debatě konceptuální pořádek. Zároveň netvrdí, že bychom měli usilovat o nestrannost. Ve světě, kde se děje mnoho nespravedlivého, je třeba volit. Už jenom proto, že mlčením můžeme přispívat k nespravedlnosti.

Co pro tebe znamená spor, dobrý spor a proč se může zdát nepopulární?

Dobrý spor je pro mě ten, z nějž obě strany odcházejí s pocitem, že toho vědí méně, než kolik si předtím myslely, že vědí. I kdyby to znamenalo, že se jen na svého protivníka lépe připraví, je to známka dobrého sporu. Přehodnocování argumentů je praxe, která nás nabádá k reflexi toho, co říkáme, v co věříme a k čemu všemu to může vést. Tento přístup bude zajisté nepopulární tam, kde je debata chápána výlučně jako prostor k poražení nepřítele a prosazení určité vizi dobrého společenského uspořádání. Bude vždy záviset na kontextu, co znamená zlepšování sporu. Zcela nepochybně se to ale neobejde bez vymáhání určitých pravidel, mezi něž patří vykazování manipulací a lží z pole přístupného. Zdařilou ukázku toho, jak akademici a akademičky mohou kultivovat veřejnou debatu, představuje letos vydaná kniha Davida Theo Goldberga The War on Critical Race Theory. Zmapoval v ní organizovanou kampaň amerických konzervativců vůči tzv. kritické teorii rasy, která se zakládá na cílené dezinterpretaci této teorie s cílem udržet rasismus při životě. 

Projekt Prostor pro spor můžete sledovat na fb, na webových stránkách, součástí projektu je řada popularizačních článků od akademiků a akademiček na dané téma a v nespolední řadě také metodiky, určené pro výuku o tématech jako je gender, rasismus a islám nejen ve školách, které najdete volně ke stažení zde. Organizace Nesehnutí nabízí také workshopy na tyto témata.

...

Článek pro blog CED a rozhovory připravily Bernardeta Babáková a Kristýna Businská.