Mobile menu
Odolnost jako schopnost sebeobnovy

Odolnost jako schopnost sebeobnovy

Centrum experimentálního divadla pořádá 28. února debatu o české společnosti a podobách kolektivní odolnosti.

Pozvání na debatu přijaly soudkyně Evropského soudu pro lidská práva Kateřina Šimáčková, novinářka Alica Sigmund Heráková, environmentalistka Eva Fraňková, filozofka Alice Koubová a nakladatelka a dokumentaristka Barbora Baronová.

Koubová s Baronovou loni pod záštitou Akademie věd vydaly pozoruhodnou sbírku rozhovorů s českými zástupci oborů, jež bývají málokdy vidět: sociální a kulturní advokacie, strategická komunikace, psychologie, národní bezpečnost, environmentální ekonomie, osobní sebeobrana, investigativní novinařina a další. Všechny tyto profese spojuje zájem o stopování či hledání cest k posilování individuální a kolektivní resilience.

Co vůbec resilience je a jaké strategie zvládání individuálních či společenských krizí s ní hostující autorky a respondentky knihy spojují? Následující text představuje vybrané pasáže z recenze knihy Odolná společnost. Mezi bezmocí a tyranií, jejíž kompletní znění najdete ve dvanáctém čísle časopisu CEDIT.

 

 

Odolná společnost nechce předepsat ideální nástroje fungování společenství, ale načrtnout možnosti, jak společně žít v neideálním světě tak, abychom se vzájemně nevraždili, nýbrž se domlouvali na efektivních řešeních. Zdá se přitom, že kniha se úspěšně vyhýbá naivitě.
V úvodní eseji Alice Koubová vychází z přesvědčení, že schopnost procházet krizemi nesouvisí ani tolik s předpisy, jako spíše s „mentálním nastavením" a se způsobem, jak jednáme s druhými. (…) Mít jistotu, že moje práce či jiná aktivita má dopad na vývoj událostí, které mě přesahují, je základní výživou pro spokojený život nejen můj, ale i sociálních celků, až po ty nejširší. Případný pojem pro tento existenciální stav má třeba němčina: Selbstwirksamkeit. Toto slovo lze
krkolomně přeložit jako sebeúčinnost či vědomí vlastní účinnosti.

Odolnost je podle Koubové schopnost kalibrace moci, která se nezvrhává v tyranii ani v opačném případě v bezmoc, ale udržuje pevné, nenásilné vztahy, v nichž nezaniká diverzita členů společenství ani nepřevládá zájem omezeného počtu jednotlivců. Pozoruhodná je také myšlenka o smyslu svobody, která navazuje na koncept sebeúčinnosti. Koubová tvrdí, že svoboda znamená mít podíl na skutečnosti, nikoliv osvobození od něj. Odtud odvozuje jednu z ústředních tezí, jejíž verzi najdeme například v rozhovoru se speciální pedagožkou Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou: totiž že ubírat svobodu druhému znamená ubírat ji sám sobě. Svoboda je definována jako vztah a jakožto odolnost se projevuje tím, že člověk je schopen nabídnout se do komplikovaných vztahů a nerezignovat".

 

 

Alica Sigmund Heráková vyslovuje myšlenku, že odolnost souvisí se schopností imaginovat společný příběh, společné dobro. V rozhovoru pro inspiraci nastiňuje několik vlastností, které by bylo možné vztáhnout ke způsobu, jak Romové a Romky žijí jako různá společenství. (…) Vzdát se úsilí o ovládnutí situace nemusí být symptomem problému s volní morálkou, ale moudrým rozhodnutím rezignovat na moc v případě, že tím ohrožuji stabilitu společenství. Další věc, která mě v rozhovoru zaujala, se týká pohybu ve veřejném prostoru, jejž podle Sigmund Herákové Romové a Romky – opět historicky – zvládají lépe než gadžové. Pohybovat se v prostoru, který je (nebo by měl být) sdílený, je základem společnosti či pojmu společného vůbec. Na přístupu k takovému prostoru se totiž dobře ukazuje, nakolik propojeni se ve společnosti cítíme a jak nám na celku záleží.

Podle Kateřiny Šimáčkové, která zastávala v posledních letech nejvyšší funkce v soudnictví u nás i v Evropě, souvisí (posilování společnosti) s ochotou dělat chyby a poučit se z nich. Zmiňuje to v souvislosti s odolností demokratických systémů: „Mladé demokracie jsou zranitelnější právě proto, že nemají společenskou zkušenost s tím, že se někdy zkrátka dělají chyby." Naopak taková lucemburská ústava, která je jednou z nejstarších, se projevuje jako velmi pružná, a tak se stát nebojí občas sáhnout i k ústavním změnám a je schopen je šikovně implementovat. Taková flexibilita dokládá porozumění tomu, co je společné; a že to mnohdy znamená uskromnit se ve prospěch druhých. Nepleťme si to však s hrdinstvím. Respektovat, že svoboda s sebou přináší (sebe)omezení, je součástí rozumného a svobodného společenství a neměla by být brána za oběť; spíš je třeba klást důraz na to, že bez této schopnosti se takové společenství rozpadá: „Nikdo není svobodný, dokud nejsou svobodní všichni."

 

 

Jsme tedy schopni dělat chyby? Chyby mimo jiné vedou k potřebě něco měnit a ta podle Alice Koubové přímo souvisí se společenskou odolností: „Neodkazuje ke konzervaci systému ani k revolučnímu převratu, ale ke schopnosti měnit sebe samé, působit na druhé a prospívat v nejednoznačnosti." Schopnost chybovat promlouvá za schopnost žít v neideálním a nepředvídatelném světě. (…) Odolnost se nesmí stát jednoznačným nástrojem konkrétní situace, ale má být chápána jako vůle k přemýšlení o strategiích pro různé formy krizových situací a jako připravenost jim čelit přes riziko neúspěchu.

Pokud vás témata, která kniha přináší, zajímají, přijďte debatovat na Sklepní scénu CED ve středu 28. února, začínáme v 19 hodin a vstup je zdarma. Na místě bude možné knihu Odolná společnost. Mezi bezmocí a tyranií pořídit za cenu nakladatele.

 

Text připravila Josefína Formanová, redaktorka časopisu CEDIT a autorka recenze.

 

česky