Nerůst není nečinnost, přesvědčí sezona HaDivadla

Zařazení „nerůstové“ sezony zní jako odvážný krok. Zvlášť vzhledem k tomu, co to všechno znamená – nechystají se žádné premiéry, sáhne se k přepracování starších inscenací a novému programu k nim.
Ano, jde nám totiž o celkovou filozofii. Nechceme se zaměřovat jenom na to, co navenek vznikne. Jde nám o celý proces, jakým se tvoří. Měli jsme k tomu nakročeno už delší dobu, chtěli jsme se vymanit ze zajetých kolejí a toho, jak se v divadlech pracuje s časem a jaký je tlak na výkon. Znovu se ptát na to, jestli jdou věci po smyslu, a ne jenom po povrchu.

Co v kontextu divadla znamená „vymanit se z časového koloběhu“? Jsou nějaká nepsaná pravidla, kolik má být za sezonu premiér?
Výsledným „produktem“ divadelního „průmyslu“ je inscenace. Vzniká tak, že máme určený čas, počet týdnů na nazkoušení, pak přijde generálkový týden, premiéra, první reprízy, podle prodejů další reprízy, derniéra, kulisy se vyhodí a je konec. Až poslední dobou se v některých divadlech program doplňuje o řadu doprovodných akcí, které dané téma ukazují z dalších stran. To znamená, že se téma inscenace vnáší do prostoru ještě i dalšími kanály. Tam také směřuje. Nerůst, jak jsme sezonu pojmenovali, totiž neznamená nečinnost. Znamená to držení se hesla, že míň může být víc, a možnost jít v tématu víc do hloubky.

Přitom nerůstová teorie je původně ekonomický proud, který nemá s divadlem nic společného.
Původně jde o experimentální zkoumání toho, jak by se mohlo dát žít bez neustálého fokusu na růst HDP. Připomenutí si toho, že planeta je limita a donekonečna růst není možné. Všechno, co je živé, roste a taky to jednou umře. Takže o společenské systémy, společné organismy, lidské organizace a o naši planetu je na místě pečovat tak, aby přežily i pro všechny další, kteří přijdou po nás. I proto myslím, že je zamýšlení nad nerůstovými principy v dnešní době spíš nutností než volbou. Pamatuju si základy managementu ze školy, kde se definice podnikání točila vždycky kolem toho, že jde o činnost vykonávanou za účelem dosažení zisku. Nesnášela jsem to. Jediné učení kaizen, japonská nauka vycházející ze strojírenství, mluvila o tom, že jde o neustálé zlepšování. Jde o to, že když jde člověk po smyslu a chce dělat věci pořádně, zisk se nutně dostaví. A nejen to. Znamená to i mít na věci víc času. Asi většina lidí, pokud je nesužovala nemoc nebo ekonomické problémy, během covidové pandemie hodnotila pozitivně, že se jim přece jen povedlo mít víc času na sebe a své blízké. I to je efekt nerůstu.

Jak tedy sezona 2021/22 bude přesně vypadat?
Přemýšlíme ve dvou směrech. Není novinka, že řada kulturních institucí už věnuje opravdu hodně energie i doprovodným programům. Dospěly totiž k tomu, že podstatný smysl kultury je vytvářet a pečovat o komunity, propojovat lidi, což se děje nejen prostřednictvím divadla. Akcentujeme i udržitelnost – když už se nějaké téma zpracovává, ať se využije pořádně, promítněme ho do dalších formátů, podnikněme tvůrčí intervence do již vytvořeného. V následující sezoně nás tedy rozhodně nečeká nečinnost, jde spíš o prorůstání do šířky a hloubky. Projevuje se to i v zaměření na menší formáty, řešení drobností, detailů... I ta zdánlivě malá změna může způsobit velké věci.

Co to znamená v kontextu inscenací?
V době pandemie a lockdownů jsme v divadle opravdu dodržovali opatření a snažili jsme se nepouštět do veřejného hraní, dokud to nebylo bezpečné. Díky tomu máme v šuplíku nazkoušené či těsně před dozkoušením tři premiéry, inscenace Moby Dick, Zeď a autorský počin Jiřího Austerlitze s názvem Po celou dobu představení probíhá představení. A k tomu máme inscenace, které už sice premiéru měly, ale u kterých jsme neodehráli skoro žádné reprízy, a to hry Vnímání a Naši. Věnujeme péči těmto zmíněným i dalším kusům na repertoáru – některé inscenace se nehrály už přes dva roky! Během aktuální sezony se budeme k inscenacím na repertoáru vracet a podnikat s nimi různá rozšiřování, zásahy, pohrávat si… Chceme se tak pořádně zaměřit na to, co už máme, a vymanit se tak z klasického „průmyslového“ přístupu k tvorbě. Navíc už nějakou dobu mají všichni členové kolektivu, herci, technici a další, zadaný úkol, aby se zamysleli nad tím, jaký typ programu by sami rádi u našich inscenací viděli – jak by se náš program dal derivovat, doplnit. Nejlepší nápady zrealizujeme, ale už teď máme radost z toho, že se zapojují všichni skrz kolektiv. Chceme se vymanit i z toho, že studovaní tvůrci a herci jsou jediní, kdo má právo chodit s nápady.

Označení doprovodný program má ale u leckoho negativní nádech jako něco, co se musí udělat z musu, jen taková berlička.
Nechceme programy v duchu, aby se zaplnila volná zeď u vchodu nebo okýnko v programu. Už nějakou dobu poměrně ve velkém realizujeme diskusní formáty, úvody před představeními, besedy. Za důležitou součást činnosti považujeme i to, že se zapojujeme do dobročinných aktivit a různých spoluprací. Nově budou v této sezoně budou vznikat především taková rozšíření, umělecké zásahy, ale i nové svébytné programy k inscenacím, které už máme na repertoáru – může vzniknout hudebně poetický večer nebo cokoliv interdisciplinárního. Ostatně myslím, že taková je budoucnost divadla a kultury obecně. Směřuje ke spojování forem. Čím dál víc to prosakuje i do hodně zkamenělých institucí.

Nevyčítá vám ale někdo, že se snažíte lidem kázat?
Neberu to jako kázání. Divadlo je prostor imaginace, krásných zážitků, ale taky přemítání, bádání, experimentování. Každý ten prostor může využít, jak chce, protože je bezpečný a humánní. Divadlo je pozvánka ke společnému přemýšlení nad věcmi. Člověk nemusí mít hotový názor na všechno, ale v rámci tvůrčího uměleckého programu je potřeba definovat to, k čemu se vztahujeme. To je pro nás teď koncept nerůstu. Osobně si myslím, že jsme jedno z mála divadel, které tuto úlohu může převzít a naplnit ji.

Nebude to ale jenom plácnutí do vody na jednu sezonu?
Nedovedu si představit, že bychom teď udělali krok zpět. Nechceme vyzývat k žádné revoluci, beru to jako přirozený vývoj.

Vrátím se ještě k tomu prolínání. Stane se z divadla spíš kulturní prostor obecně?
Nabízí se otázka, co je dnes vlastně divadlo. Já ho chápu jako celý fenomén, ne že jdu na jedno představení do nějakého prostoru. Divadlo je kulturní instituce, která plní veřejnou službu, interdisciplinární obor, široký fenomén, který využívá všechno to, co máme aktuálně k dispozici. Kdysi jsme měli jen oheň a jeskyni, dnes jsme někde úplně jinde, proto to prolínání. Většina lidí si představí nějaký barák, červenou oponu, židle, ale já myslím, že úkol nás divadelníků je posunout to do jiné roviny. Divadlo podle mě znamená abstrakci celého světa. A v době rostoucí technologizace, éře digital humanities a umělé inteligence bude ještě důležitější cestou, jak se dívat na svět.