Nechceme, aby divák seděl v koutě

Od začátku této sezony působíte na Provázku jako lektorky. Co si pod tímto označením můžu představit?

Kristýna Boháčová: Pro mě jde o hledání prostoru mezi hledištěm a jevištěm. O iniciování nových způsobů, jakými se může ten, komu se říká divák, cítit být součástí.

Marie Klemensová: Myslím, že lektorství může v každém divadle znamenat něco jiného. Na Provázku to znamená hledání cesty, jak prohlubovat témata, která inscenace otevírají a jak je dále rozvíjet v přímější komunikaci s diváky. A také hledání cesty k rozdílným brněnským komunitám.

Jaké byly vaše cesty na Provázek a do divadelního prostředí vůbec?

MK: Pocházím z divadelní rodiny, přesto jsem si dlouho myslela, že se divadlu věnovat nebudu, různými způsoby jsem od toho byla i odrazována. Když jsem se ale rozhodovala, kam půjdu na vysokou školu, vybrala jsem si Ateliér divadla a výchovy na JAMU, jehož absolventi často pracují na pozicích divadelních lektorů nebo učí divadelní předměty. Teď to bude tři roky, co učím v lesní školce. Učila jsem i literárně-dramatický obor na základní umělecké škole nebo jsem prováděla děti v Dětském studiu DěS v Ostravě. Konkurz na pozici lektora Provázku byl pro mě snovou nabídkou, která přišla přesně v ten pravý čas.

KB: Já jsem studovala literární komparatistiku a německou a francouzskou filosofii a pracuji v redakci nakladatelství Karolinum. Nejsem z divadelní rodiny, ale postupem času jsem si uvědomila, jak divadlo – ať už v činoherní, taneční nebo jakékoli jiné formě – zásadním způsobem obohacuje a rozšiřuje život. Toto mě dlouhodobě fascinovalo a toužila jsem po nějaké formě takového sdílení. Když jsem narazila na možnost lektorské práce na Provázku, už jen formulace inzerátu ve mně zarezonovala, brnkla na něco, co je mi vlastní. Poprvé jsem také měla zkušenost s plnou mírou přijetí toho, jakým způsobem jsem na nabídku odpověděla.

Co tvoří náplň lektorské činnosti ve vašem podání? Jaké už existující formy doprovodného programu jste přebíraly, jaké vytváříte zcela nově?

KB: Přijde mi, že v tuto chvíli tvoří základ naší práce dvě linie, cykly diskusí provázek.téma a kvízů Jak vidí Brno?.

MK: K tomu je ještě třetí linka lektorských úvodů a čtvrtá, do které spadají různé jednorázové akce. Provázek.téma fungoval už před naším nástupem a vždy se opírá o témata, která jsou v širší nebo užší podobě součástí inscenací Provázku. Protože jsme si přály, aby diskuse nezůstávala jen diskusí, aby se dále rozvíjela a rozžívala, rozhodly jsme se původní formát obohatit o nějaký praktický zážitek. Na každé provázek.téma si proto přizveme někoho, kdo jej otevře „experimentální“ částí, praktickým zážitkem pro diváky, na kterou se poté diskusí naváže.

KB: Přijde nám podstatné, aby divadlo, jakým je Provázek, snažící se určitá témata ohledávat dlouhodobě, divákům vedle frontální recepce nabízelo také přidanou zkušenost nějakého sebepoznání. Možnost si v bezpečném a přátelském prostředí vyzkoušet například to, jak reaguji na klimatickou změnu, společně s dalšími čtyřiceti lidmi dupat a křičet. To sice můžu dělat i doma, ale divadlo má výsadní nástroje pro zprostředkování zkušenosti bytí v komunitě.

MK: Novým formátem je divadelní pub.kvíz Jak vidí Brno?, který má za cíl ukazovat město, v němž žijeme, pohledem různých místních komunit. Vždy se zaměříme na nějakou z brněnských minorit (už to byli Bělorusové a LGBTQ, čekají nás Romové, osoby s tělesným postižením a muslimové) a ve spolupráci s jejími členy připravujeme kvízové otázky. Součástí kvízů jsou i různé žánrově neohraničené výstupy z dané komunity – může to být taneční nebo hudební vystoupení, projekce fotografií…

KB: ...nebo taky kadeřnická show.

V rámci lektorských úvodů (potažmo epizod podcastu #prvzk.podcast) si k rozhovorům zvete hosty a hostky, kteří nějakým způsobem doplňují a rozvíjí myšlenkový kontext provázkovských inscenací. Jaká setkání pro vás byla obzvlášť inspirativní?

KB: Pro mě bylo inspirativní setkání s literární antropoložkou Blankou Činátlovou při úvodu k inscenaci Chazarský slovník. Je totiž tím typem člověka s velmi širokým záběrem, u něhož je možné v průběhu rozhovoru vnímat, jak přímo na místě myslí, jak propojuje různé kontexty a formuluje do té doby neformulované myšlenky. To mi přijde, obzvlášť v této době, velmi cenné a osvěžující. Lidsky obohacující byla určitě setkání s Alešem Palánem při dvou úvodech k adaptaci jeho knižních rozhovorů Raději zešílet v divočině. Jeho osobitý přístup k tématu samotářů a svérázné vypravěčství jejich příběhů se promítly i do naší komunikace – zprvu byla taková obranářská, poté přátelštější.

MK: Já jsem si takto nadvakrát (jednou tady na Provázku a jednou v pražské Arše) povídala s Yvonnou Fričovou k inscenaci Čerwuiš. To bylo obohacující proto, že je paní Fričová výborná vypravěčka a vždy se snaží vše pojmout ze všech stran, předat široký kontext. Moc dobře se mi povídalo i s etnologem Petrem Janečkem k Setkání spiklenců, protože nabídl velmi odborný, ale zároveň popularizační pohled na dezinformace a fake news.

Na co byste diváky na Provázek v nejbližší době pozvaly?

MK: Duben bude takový klidnější. Čeká nás lektorský úvod k inscenaci Pammrová/Březina s Helenou Pernicovou, předsedkyní Společnosti Anny Pammrové. Následující měsíc už bude nabitější. 1. května se opět uskuteční akce Rande s Provázkem, při které si diváci na základě předem připravených otázek mohou zkusit vést velmi otevřený a osobní rozhovor s někým z divadla. Čekají nás také další provázek.kvíz a provázek.téma… A před tímto rozhovorem jsme se zvukaři Provázku nahrávaly novou epizodu podcastu, která bude určitě velmi zábavná.

KB: Chceme totiž ukazovat i to, že divadlo tvoří obrovská a velmi rozmanitá skupina lidí, z nichž velká část není nikdy vidět na scéně. Například naši zvukaři jsou velmi zábavní a sehraní a slíbili nám, že pokud si díl s nimi pustí alespoň dvě stě lidí, natočíme spolu další.

Rozhovor vedla Iva Heribanová