Max Nowotarski: Otevřenost a schopnost sdělovat utajené je základní podmínkou hereckého umění.

HaDivadlo nedávno uvedlo dokumentární inscenaci Než skončí válka / До кінця війни, pod kterou jsi podepsaný jako režisér a spoluautor. Koho napadlo obsadit do ní neherce – ukrajinské uprchlíky a uprchlice? Můžeš přiblížit, jak se zrodil a vyvíjel celý projekt?

Výchozím bodem byla událost Den ukrajinské kultury, která se odehrála v březnu 2022 v HaDivadle.  Vedení divadla mě tehdy přizvalo ke koncepci programu, a já se rozhodl zapojit lidi z Ukrajiny, kteří už tehdy do Brna prchali před ruskou okupací. Chtěl jsem, aby promluvili o své přímé zkušenosti s odchodem z Ukrajiny.
 
Mám dojem, že nápad na pozdější inscenaci mohl vzniknout v dialogu s vedením HaDivadla právě během našeho společného uvažování o zmíněné události. Už tehdy jsme chtěli přicházející z Ukrajiny místním přiblížit, tedy vytvořit prostor pro setkání.  Věděli jsme, že takový živý kontakt má obrovskou sílu.
 
Před rokem, na začátku válečné agrese na Ukrajině, bylo i pro mě šokující potkávat najednou v ulicích Brna ztracené, vyděšené a unavené uprchlíky a uprchlice. Byl to šok mimo jiné v kontextu abstraktnosti zpráv, které se šířily médii, a v jejichž rámci se do té doby zdálo být vše tak nějak vzdálené.
 
Nebylo pro mě tehdy tolik podstatné, o čem jsou přicházející schopni vyprávět, ale to, v jakém jsou stavu. Jejich přítomnost samotná byla působivější než příběhy. Proto jsem začal uvažovat o člověku, o jeho tělu a přítomnosti jako o dokumentu per se.  Bylo jasné, že tato přítomnost – stavy a pocity přicházejících – jsou výmluvnějším prostředkem přiblížení situace na Ukrajině než jakýkoliv fikční příběh, který by zahráli herci a herečky. Tak jsme začali hledat tyto lidi-dokumenty, kteří by svou zkušenost mohli-mohly sdílet.
 
 

Anna Nedaškovska — Foto Marek Malůšek

Inscenace Než skončí válka tedy přibližuje osudy lidí, kteří byli nuceni opustit svou zemi a své domovy v důsledku války na Ukrajině. Co tě při práci na tomto projektu nejvíce překvapilo?
 
Překvapila mě odvaha aktérů a aktérek, jejich schopnost mluvit s takovou otevřeností. Otevřenost a schopnost sdělovat utajené je základní podmínkou hereckého umění. A pochopil jsem, že tato podmínka je na většině jiných hereckých dovednostech prakticky nezávislá – že je zásadní vlastně pro jakoukoliv lidskou bytost. V tomto smyslu naši „neherci a neherečky“ nebyli až tak neprofesionální. Také pro mě osobně bylo velmi důležité slyšet to, co zažili od začátku invaze.

Současný umělec má, podle mého názoru, cítit ducha národa, což je složité, když má odlišnou životní zkušenost. Mohl jsem se díky vyprávění aktérů přiblížit ke konkrétní zkušenosti svého vlastního národa, která mě osobně minula.
 

Artem Afanasjev a Matěj Nytra při zkoušení Než skončí válka — Foto Marek Malůšek

Studium na umělecké škole v Brně jsi začal ještě před válkou. Jaké máš plány až jej dokončíš? Ovlivnila je současná válka?
 
Nemyslím, že by válka něco změnila v mých plánech. Ano, první týden po invazi jsem cítil, že mi chtějí vzít možnost se vrátit… že chtějí zničit můj život na Ukrajině. To jsme ale cítili všichni. Teď nevěřím, že se to rašistům podaří.
 
Můj dlouholetý sen a cíl je vytvořit na Ukrajině divadelní centrum – základnu pro objevování a projevování toho, co je pro ukrajinskou divadelní tradici unikátní. Uvedené formuluje ve svých statích už Les Kurbas a projevuje se i v jiných sférách ukrajinské kultury – u současných herců a hereček, režisérek a režisérů. Myslím tím teorii herectví, jejíž tvůrčí zkoumání je zaměřeno na nitro člověka tak, že profesionální a lidské otázky ve výsledku splývají. Takový typ herců a hereček jsem zatím měl štěstí potkat skoro výhradně na Ukrajině.
 
 

Max Nowotarski při zkoušení Než skončí válka — Foto Marek Malůšek

V současné chvíli společně připravujeme diskusi Neviditelná Ukrajina. Odehraje se v HaDivadle za přítomnosti významných osobností ukrajinské kultury. Jaký je důvod pořádat takovou diskusi dnes? Co je jejím cílem postihnout?
 
Pořádáme diskusi dnes, přestože by správně měla proběhnout ještě dlouho před začátkem invaze a války. Ale tak to bohužel ve světě funguje…

Jejím důvodem je stav povědomí o Ukrajině v Evropě (stav, bohužel, takřka ostudný). Viníkem této situace samozřejmě není jenom Evropa – viníkem je také Rusko, které dlouhodobě a beztrestně kradlo a přivlastňovalo si všechno z okupovaných území, stejně jako i Ukrajina samotná, která se od období nezávislosti příliš málo věnovala šíření své vlastní kultury.
 
Diskusí Neviditelná Ukrajina chceme Ukrajinu ukázat a ozřejmit. Myslím si, že by po diskusi mělo být jasné, že myšlenka „evropského“ bude ochuzená, nebude-li její součástí i ukrajinský kontext.  Domnívám se také, že člověk se ve 21. století nemůže považovat za intelektuála, pokud není vzdělaný i v tom, co Ukrajina nabídla světu. A toho je podle mého názoru více, než v poslední době dokáže evropská kultura vstřebat… Jak se momentálně ukazuje i na evropské politice.
 
Nicméně v úterní diskusi se dotkneme i úplných banalit. Proč byla Ukrajina zapomenutá? Proč bez Ukrajiny nemá Evropa budoucnost? Proč Rusko nikdy nepřestane válčit se Západem? Takovým otázkám se dnes bohužel nelze vyhnout.
 

Kdybychom měli tento rozhovor ukončit úryvkem nějaké ukrajinské básně nebo ukrajinským citátem – co by to bylo?

Třeba něco klasického z Vasyľa Stusa:

Bože, nedej lítost, ale nelítostnost,
Bože, nedej něhu, ale vzbuď mstu.
 
 
 

Foto Marek Malůšek 

 
Rozhovor připravil Miroslav Oščatka, ředitel Centra experimentálního divadla v Brně.
 

 
Max Nowotarski

Narozen 1994 ve středoukrajinské Vinnyci, od roku 2017 žije v ČR. Žák ukrajinských režisérů Valerije Bilčenka a Serhije Kovaleviče, aktuálně pokračuje ve studiu ateliéru režie a dramaturgie na Divadelní fakultě JAMU. Věnuje se dramatickému divadlu a ve svých projektech se fokusuje na zkoumání hereckých technik, včetně případů aktuálního a společensky angažovaného divadla a performativních forem. V roce 2022 se podílí na několika projektech spjatých s reflexí ruské války a genocidy, v HaDivadle byl kurátorem a průvodcem speciálního programu Palianytsia / Паляниця (Den ukrajinské kultury). 

Zdroj: https://www.hadivadlo.cz/hra/nez-skonci-valka/