Koho tady zajímá Bělorusko?

Některé z příběhů, které masivní protesty vykazující mnohé znaky občanské války přinesly, zaregistrovala i česká veřejnost. Poprvé, když ve vězení postupně skončili možní protikandidáti – bankéř Viktar Babaryka nebo bloger Sjarhej Cichanouski – a v Minsku tisíce lidí vytvořily živý řetěz na podporu kandidatury ženy populárního blogera, Svjatlany Cichanouské. Té úřady vyhrožovaly odebráním dětí. Podruhé, když byla v běloruské metropoli za bílého dne a na jedné z nejrušnějších minských ulic unesena těžkooděnci Češka Veronika Kiruščanka. Důvodem měly být chrpy, které nesla v rukou – a ty jsou tu vnímány jako znak svobody. A pak při krvavých protestech bezprostředně po srpnových volbách. Jenže pak přišla druhá vlna covidu a s ní běloruské téma z českých médií vyvanulo.

I proto byla u příležitosti 17. listopadu zřízena Ambasáda nezávislé běloruské kultury. Jejím iniciátorem bylo Centrum experimentálního divadla (CED), jehož součástí jsou Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo a pole performativního umění Terén. „Shodli jsme se, že není účelné pořádat jednodenní debatu či podobnou akci, ale že je potřeba v delším časovém horizontu průběžně informovat širokou veřejnost o tom, co se v Bělorusku děje. Lidé ve střední a západní Evropě toho o této zemi vědí jen velmi málo – jsme přesvědčeni, že nezávislá běloruská kultura a celkový kontext současného dění v Bělorusku je třeba mnohem zřetelněji dostat do veřejného prostoru,“ říká ředitel CED Miroslav Oščatka.

Už si neuvědomujeme, co znamená vliv Ruska

Ambasáda na Zelném trhu, kde vlaje původní bíločervená běloruská vlajka, od loňského listopadu soustavně pracuje na tom, aby běloruská otázka ze zorného pole české veřejnosti nezmizela. „Zajistili jsme rezidenční pobyty pro zajímavé běloruské umělce a realizovali s nimi řadu debat a autorských čtení nejenom v Praze nebo v Brně, ale po celé republice. Navázali jsme přitom spolupráci s řadou institucí – díky tomu neevangelizujeme běloruské téma pouze my, ale může přicházet k lidem i dalšími kanály. Připojilo se k nám Národní divadlo, Moravská zemská knihovna, Dům umění města Brna a celá řada dalších. Nejnověji spolupracujeme s největším českým mezinárodním knižním veletrhem a festivalem Svět knihy. Ten dokonce pro Bělorusko zřídil vlastní ‚scénu‘, která ponese název Literatura jako hlas svobody,“ vypočítává Miroslav Oščatka, který během uplynulých měsíců vyslechl mnoho silných příběhů od lidí, kteří museli čelit Lukašenkovu režimu.

„Jsem překvapovaný dnes a denně. To, co lidé vypráví, jsou často neuvěřitelná rodinná dramata nebo důkazy neskutečné osobní odvahy. My si u nás už ani neuvědomujeme, co například představuje blízkost a vliv Ruska. Po třiceti letech od sametové revoluce máme představu, že žijeme v demokratické a svobodné Evropě, kde taková míra zvůle není možná. Ale ukazuje se, že tomu tak není. Agrese vůči názorovým protivníkům často míří za hranice Běloruska a dotýká se celého území Evropy. Přimknutí Běloruska k mocnosti ovládané Vladimirem Putinem hrozí čím dál tím víc, což je přesně to, co Bělorusové usilující o svobodu nechtějí,“ říká ředitel CED.

Není problém zastavit mezinárodní letadlo

Přesně taková situace se odehrála například letos v květnu, kdy běloruské úřady donutily přistát na svém území letoun Ryanairu, aby mohly zadržet novináře a kritika Lukašenkova režimu Ramana Prataseviče, který cestoval z Atén do litevského Vilniusu. „To, že Bělorusové donutí přistát zahraniční dopravní letadlo, vyvlečou z něj člověka a zatknou ho, je fatální útok na evropskou půdu. Přitom nejde o mezinárodně hledaného vraha či teroristu, ale člověka, který se provinil jen odlišným názorem,“ popisuje Miroslav Oščatka.

Osobně se ho však nejvíce dotknul příběh Scjapana Latypava, který si při soudním líčení před zraky svého otce zarazil propisovačku do hrdla. Tomu předcházely dva měsíce mučení na samotce a hrozba, že dalším v pořadí, koho policie zatkne, bude právě jeho otec. Byl to jeden z lidí, kterým Centrum experimentálního divadla adresovalo dopis a vyjadřovalo podporu. „V takové chvíli si samozřejmě kladete otázku, zda se na jeho situaci nemohl podílet i náš zájem o něj. Zvlášť v okamžiku, kdy policii či tajným službám stačí vlastně jakákoli záminka, aby po vás šly,“ říká ředitel CED.

I proto považuje za důležité, aby téma nezmizelo ze zorného pole české veřejnosti. „Lidé navzdory rozsáhlému zatýkání, věznění, tvrdým represím a zastrašování vytrvale bojují za spravedlivé volby, svobodu a demokracii. A už v době zřízení Ambasády nezávislé běloruské kultury jsme věděli, že účelem není strhnout krátkodobou vlnu zájmu, ale dlouhodobě upozorňovat na situaci v kulturně, společensky i geograficky blízké zemi. Celkový kontext současného dění je varováním především pro nás samotné a stav demokracie v Evropě,“ uzavírá Miroslav Oščatka.