Když člověk sedí doma, začíná lenivět

U vína a cigarety a zaprášených scénářů společně pátráme nejen po tom, co jej na divadle vlastně magnetizuje, ale také jak divadelníci snáší třetí rok pandemie a Ukul osobně mladou generaci současných tvůrců, která se ve svých dílech často vydává zkoumat principy nerůstu, sociální nerovnost, klima nebo menšinová témata.

„Co mě tady drží? Já nevím, ale jsem tady furt. Ne, že bych chtěl snad někdy být zaprášenou rekvizitou, ale každý den se ujišťuju, že mě to neustále baví. Zažil jsem mnoho šéfů a mnoho různých pojetí dramaturgie tohoto divadla i scénického vyjádření. A pořád mě strašně baví potkávat se s našimi i hostujícími režiséry a nahlížet jim trochu do hlav. Jsou tam fakt hodně zajímavé věci a úhly pohledu na ně,“ říká Ukul Kumhala a usrkne z vína.

Udržuje mě zvědavost
Ze současné generace tvůrců vyzdvihuje sedmapadesátiletý chlapík s dlouhými vousy zejména dvě jména. Ivana Buraje a Kamilu Polívkovou. „Mají nové a silné pohledy na věci. Vždycky jsem zvědavý, s čím přijdou, a vlastně nikdy nebývám zklamaný, ale spíš mile překvapený. Je to jiné výtvarně, herecky i jakýmsi neotřelým světonázorem. A zvědavost je pro mě vlastně základem přemýšlení o divadlu jako takovém. Důvodem, proč jsem tu asi vydržel takové roky. Ivan je z generace mých synů, má jiná témata než ta, která jsme řešili my, když nám bylo třicet nebo pětatřicet. My jsme se v osmdesátých letech snažili reagovat na to, co můžeme a co nemůžeme. Hledali jsme možnosti, jak se umělecky vyjádřit. Jiné byly devadesátky, přelom tisíciletí, ale dneska znovu cítím velkou sílu názoru a chuť nastolovat důležitá společenská témata,“ říká inspicient, ale zároveň také herec menších rolí v Čevenguru, Doktorandu Janu Faustovi, Indiánu v ohrožení, Maryše, Moby Dickovi, Náměsíčnících, Psaní Ježíškovi, Vyhnání Gerty Schnirch, Woyzeckovi nebo ‘68.

„V každém případě, to, že divadlo dává důraz na problematiku nerůstu nebo ekologických aktivit, je v naprostém pořádku. Jsem přesvědčený, že divadlo našeho typu by mělo nějakým způsobem reagovat na tyhle věci, protože to fakt není žádná – a odpusťte mi to slovo, ale nechci jen nijak zlehčovat – prdel. S uměleckým ředitelem se v mnohém lišíme, já jsem o něco pravicovější a na rozdíl od něj masožravec, ale pokud jde o takzvaný nerůst, v tom se naprosto shodujeme. Líbí se mi i to, že si tu nehrajeme na českém nebo evropském písečku, ale snažíme se do představení dostávat globální témata. My si v Evropě říkáme, co je nám do kácení amazonských lesů, které ve velkém řeší brazilský prezident. Ale ono se nám to přes oblohu rychle vrací k nám. Uvědomme si, že Evropa je společně s Austrálií nejmenším kontinentem, a jako takové jí nepomůže být zahleděná jen do sebe. Vypadá to směšně, že uprostřed Evropy se budeme prát za záchrany velryb. Protože neregulovaný lov způsobuje další věci a všechno na sebe navazuje. Je dobré, když i s pomocí divadla dokážeme pootevřít některé oči a vysvětlovat, že když se něco stane na druhém konci světa, že to není jen jejich problém, ale že se nás to za okamžik dotkne také,“ říká Ukul, a než si zapálí už třetí cigaretu, ještě dodá, že to neznamená, že cílem je pouze moralizovat.

„Naopak. My chceme jenom pootevírat dveře k důležitým tématům a nechat na divákovi, aby si odsud odnesl do svého života kus pocitu pod kůží. Naše představení nezatěžkávají člověka složitostmi. Nekřičí, haló, teď se všichni probuďme a začněme něco dělat. Mnohdy jsou velmi zábavná a strhující. Ale pod nánosem legrace nebo formy se ukrývá vždy něco navíc. I já sám jsem překvapený, že v reprízách objevuju stále něco nového, přitom vidím všechna vystoupení. Třeba Ivanova věc Naši je podle mě strašně zábavná, ale přitom se tam mluví o podstatných věcech. Pro mě je dobré to, že ať už se u toho diváci baví nebo ne, dostává se jim to do hlav.“

Například Vnímání je představení, které se začalo psát dlouho před koronavirem a první vlnou karantén. Po roce a půl od vzniku se objevilo na jevišti a diváci si z něj odnáší hodně nečekané konotace. „Přicházejí za mnou a říkají, to je přesné, právě tohle jsem prožíval většinu posledního roku. A já jim odpovídám, že to ale není napsané na covid, protože to je napsané na dobu předtím – o tom, jak člověk odejde sám do své samoty,“ doplňuje Ukul.

Očima projedu plac a řeknu, hoši, kečup
Muž, který je v HaDivadle opravdu dlouho. Od roku 1989, kdy začal studovat Marxisticko-leninskou estetiku s vědou o divadelním, filmovém a televizním umění (dnešní divadelní věda) na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Nastoupil jako osvětlovač, ale už od roku 1992 je inspicientem. „Oproti Mahence nebo klasickým kamenným domům je tu inspicient víc spjatý se souborem. Jsem víceméně asistent režie a musím udělat všechno, aby byl režisér v pohodě,“ líčí Ukul a vypočítává své úkoly: aby se režisér nemusel dohadovat s technikou, aby nemusel řešit produkci.

Kromě představení Doma u Hitlerů jsou prý náročná všechna představení. „Do všech musíte dát sto procent, zkontrolovat a hledat desítky různých detailů. Doma u Hitlerů jednak jede už dlouho, jednak je tam minimalistická scéna a málo rekvizit. To člověk už automaticky projde. To už jedu jak skener, očima jenom projdu plac a řeknu třeba, hoši, kečup…! A je hotovo. Zatímco třeba v dnešním kusu je milion krámů, to si musím dopředu projít ve scénáři i ve svých poznámkách, jestli tady máme opravdu všechno. Hodně práce dělají rekvizitáři, ale já jsem za ně zodpovědný. Stavbu, rekvizity, světlo, zvuk, všechno musím znát,“ postěžuje si dobrácky na novinku Po celou dobu představení probíhá představení.

Na závěr se vrátíme k současné situaci. „Hlavně doufám, že divadlo bude moct hrát. Pro nás je to divný stav. Jsme závislí na droze chodit do divadla, zažívat emoce, chodit si pro zážitek. Když tu nemůžeme tvořit, máme všichni – herci, režiséři i my ostatní – absťák. To nenahradíte. Můžete zkoušet, vymýšlet online projekty, dělat improvizované diskuze, psát na Facebook, ale není to ono. Když člověk sedí doma, začíná lenivět. Mizí zvědavost, a ta je pro život klíčová,“ loučí se s námi Ukul. Muž, který žije v divadle. A divadlem.