Hranice: téma aktuálnější než kdy dříve

Důvodem, proč se na Sklepní scéně odehrálo představení u příležitosti běloruského Dne nezávislosti je mj. skutečnost, že v roce 2020 inicioval CED vznik Ambasády nezávislé běloruské kultury v ČR.  Její otevření bylo symbolicky směřováno na 17. listopad, tedy na Den boje za svobodu a demokracii: „Sledujeme dění v Bělorusku, kde lidé navzdory rozsáhlému zatýkání, věznění, tvrdým represím a zastrašování vytrvale bojují za spravedlivé volby, svobodu a demokracii. Shodli jsme na tom, že není příliš účelné uspořádat jednodenní debatu či podobnou akci, nýbrž že ze všeho nejvíce je třeba v delším horizontu průběžně a důsledně informovat širokou veřejnost o tom, co se děje v Bělorusku. […],“ uvádí ředitel Centra experimentálního divadla Miroslav Oščatka.

Stejný cíl informovat o dění v Bělorusku představuje i hlavní motivaci vzniku performance Hranice. Co chtějí? Co chceme? souboru Teď nádech a leť. Tematizuje konkrétně konflikt na bělorusko-polské hranici, migrační krizi iniciovanou Lukašenkovým režimem, v jejímž rámci vzniklo podél hranic pásmo přezdívané „zóna smrti“. Proč byla uvedena právě 25. března, respektive co přesně se tento den slaví, objasňuje ambasador Ambasády nezávislé běloruské kultury v ČR Sjarhej Smatryčenka:

„Dnem 25. března 1918 se datuje vznik Běloruské lidové republiky, prvního moderního běloruského státu, který se bohužel ve válečných letech neudržel na vlastním území a vláda BLR odešla do exilu (působila mj. i v Praze, kde jsou pohřbeni dva její předsedové). I když tento stát měl krátké trvání, těžko by bez něho Sověti přistoupili k vyhlášení samostatné Běloruské sovětské republiky. Den 25. březen byl začátkem 90. let úředně uznaným státním svátkem, dokud ho Lukašenko nenahradil 3. červencem, což je historicky pouze den osvobození Minsku od nacismu v roce 1944. Běloruský diktátor se snaží vymezit vůči všemu původnímu, aby nic důležitého v oficiální státní historii nepřesahovalo sovětský vývojový rámec. Proto nese 25. březen silný symbolický náboj a už mnoho lez znamená také cosi jako každoroční začátek protestní sezóny.“

Bližší okolnosti vzniku performance Hranice. Co chtějí? Co chceme? přibližuje David Zelinka, zakladatel divadelního spolku Teď nádech a leť, který se zaměřuje převážně na dokumentární divadlo. Jak sám uvádí, necítí se tolik jako režisér, ale spíše jako iniciátor a podněcovatel: „Dávám dohromady nápady, tedy jakým tématům se věnovat, a především jakými způsoby je zpracovávat. Snažím se vytvářet rámce toho, jak by dílo (performance) mohlo vypadat. Je pro mě zásadní, aby měl každý svobodu být „v díle“ sám za sebe, mít možnost jej ovlivňovat. Zároveň se ale snažím o společný cíl – vytvoření celku, který má soudržnost a hlavně smysl, a o to, abychom se neuchylovali od zájmu o člověka k tvořivosti na téma utrpení.“

Performanci Hranice. Co chtějí? Co chceme? jsem poprvé zaregistrovala v listopadu 2021, kdy se v médiích začalo trochu více objevovat téma konfliktu na bělorusko-polských hranicích. Jednalo se o první uvedení? Vznikla performance v přímé reakci na mediální ne-zájem o tento konflikt?

DZ: Ano, performance přímo reagovala na situaci na hranicích. Vznikla z pocitu bezmoci vůči tomu, co se děje, ale i ze skutečnosti, že se o tom v Čechách prakticky nemluvilo. Bylo ale velice těžké téma uchopit. Samotné informace jsou tíživé, velmi depresivní – přišlo nám proto nesmyslné je pouze „šířit“. Po čase jsme narazili na reportáž z pohraniční zóny, v níž se autor ptal místních lidí (polských obyvatel), co si myslí o tom, co se na hranicích děje, a o lidech, kteří přicházejí. Byla to pestrá škála osobních výpovědí, pohledů a názorů. Ale nejzajímavější bylo, že bez ohledu na to, jak se kdo stavěl k lidem snažícím se proniknout do Polska – vstřícně, tolerantně nebo nenávistně -, nakonec vždy dodal, že kdyby se někdo hladový a promrzlý objevil před jeho domem, určitě by mu dal jídlo a teplé oblečení, „protože to se přece musí“. Opakovalo se to jako refrén. A tahle reportáž se stala klíčem k uchopení performance. Přišlo nám, že díky tomu dovětku jsou všechny uvedené názory lidsky pochopitelné, že je nelze soudit nebo hodnotit. A že se jedná o stejné názory, se kterými se setkáváme tady v Česku – jen bez té možnosti, že se někdo promrzlý a hladový objeví před naším domem [to se teď mění vzhledem k příchodu lidí z Ukrajiny]. Napadlo nás, že performance může tuto přímou zkušenost alespoň částečně zprostředkovat. Na toto jádro  se pak navlékaly další texty, další vrstvy. Jedním z cílů performance je také poukazovat na neúčinnost jednoduchých řešení a nesmyslnost rychlých soudů.

Komunikovat o problému diverzitou názorů. Jak jste se o konfliktu dozvídali vy sami – autoři performance? Máte na oblast například nějakou osobní vazbu? 

DZ: Já mám hodně vazeb na Polsko, jezdím tam často – prostředí polského angažovaného divadla je mi blízké. Díky lidem z této sféry, kteří se celoživotně věnují angažované tvorbě a kulturně-animačním projektům (ve věznicích, ústavech sociální péče, výchovných zařízeních, na periferiích měst nebo sociálně vyloučených lokalitách) a přirozeně se tedy ihned zapojili do organizace pomoci v pohraničí, jsem se k tématu dostával přímo. O to víc jsem pak vnímal nedostatečnost, s jakou se o tom mluví – respektive nemluví v Čechách. Dalším zdrojem informací byly reportáže z deníku Gazeta Wyborcza. Jezdit do místa konfliktu by nic nepřineslo, oblast je uzavřená.

Jelikož informovanost o dění na bělorusko-polské hranici u nás opravdu nebyla (není) velká, napadá mě se zeptat, jaké bývají reakce na Vaše představení?  Setkali jste se například s tím, že by diváci byli vyloženě překvapení, že k něčemu takovému dochází?

DZ: Myslím, že mezi diváky se málokdy najdou ti, kteří by o situaci na hranicích vůbec netušili. Určitě však v publiku bývají překvapení lidé – a to i přes to, že se například sami nějak angažují v pomoci (píší politikům, aby situaci řešili, organizují sbírky atp.). Bývají překvapeni z šíře témat, z kterých se krize skládá a do kterých se rozrůstá. Také z tragičnosti osudů aktérů na obou stranách hranice, a to nejen migrantů - ale například i z kroků a rozhodnutí činěných vládami Polska a jiných zemí, z absurdních výroků a názorů osobností, které by svým vlivem mohly přispět k řešení problému… Zkrátka z toho, co všechno ten problém zahrnuje. Vědí, že na hranicích umírají lidé a že je třeba jim pomáhat, ale nevědí o rozsahu problému (rozloze výjimečné zóny, množství vojenské techniky a vojáků, kteří tam jsou...). Nás zase od začátku překvapovalo, jak jsou informace v českých médiích ploché a jak zkreslený obraz podávají. Proto jsme o tom všem, co se tam děje, chtěli informovat a mluvit. Proto performance vznikla tak rychle, proto je čtená. Aby se mohlo téma dostat mezi lidi, dokud je aktuální.

Kdy a kde plánujete performance opět uvést?

DZ: Nejbližší uvedení bude v klubu Úl v pražských Ďáblicích v rámci komponovaného večer na téma migrace pořádaného společně s Iniciativou Hlavák. Zveme také na festivaly NASTEVŘENO v Plzni a Fotbal proti rasismu v Polné u Jihlavy. V červnu performanci uvedeme na divadelním festivalu Regiony v Hradci Králové. Rádi ale přijedeme kamkoliv, kde bude téma lidi zajímat. Diskuse, která je součástí každého uvedení, se dá různě uchopit – jako například dnes [tj. 25. 3. 2022 na Sklepní scéně Centra experimentálního divadla], kdy jsme téma „hranice“ vztáhli k aktuální válce na Ukrajině. Cílem diskuse má být také jisté „vytažení z deprese“ – chceme se bavit o tom, co se dá dělat, jak se dá pomoci … Příkladem může být sbírka SIM karet, do které se lze jednoduše zapojit. Díky v Čechách nakoupeným a aktivovaným SIM kartám se na hranicích opravdu zachraňují životy, nicméně o takové (jednoduché) formě pomoci ví jen poměrně málo lidí … 

A jaké aktivity plánuje Ambasáda nezávislé běloruské kultury v ČR v dohledné době, a jaké jsou naopak její dlouhodobé plány, shrnuje závěrem Sjarhej Smatryčenka.

SS: Ambasáda jede ve vyjetých kolejích. Má už dobře fungující navázané kontakty, účastní se mnoha akcí jako jsou diskuse, debaty, koncerty, čtení, promítání, prezentace apod. (pro které zajišťuje účast běloruských umělců a umělkyň).  Dobíhají nebo pokračují větší projekty, které jsme rozjeli před časem, např. účast na festivalech Kino na hranici v Těšíně, BRaK v Bratislavě, umělecké rezidence atd.

Vzhledem k aktuální společensko-politické situaci se snažíme co nejvíce projevovat solidaritu s bojující Ukrajinou. Musím ale konstatovat, že se kvůli událostem kolem války naše činnost dost zkomplikovala: teď už kvůli vízovým sankcím nemůžeme dostat téměř nikoho z Běloruska, ani tamní ohrožené umělce. Běloruské téma celkově přestalo zajímat pořadatele větších kulturních akcí, nicméně je to pochopitelné a my právě promýšlíme naši další strategii a plány ve změněné situaci.

Rozhovor vedla Amálie Bulandrová.