Miroslav Bambušek v HaDivadle: Hledání radosti v temnotách

Začněme reflexí toho, proč celý tento intervenční program vzniká. Vzpomínáš si, čím k tobě Woyzeck, tedy původní slavný „dramatický fragment“ Georga Büchnera z roku 1837, dříve promlouval a co v tobě otevřel, že ses jej rozhodl v HaDivadle inscenovat?

Především je to přece jeho život a stopa, kterou zanechal. Pak úžasná opera Albana Berga s názvem Wozzeck. To je základ. Co se týče dramatického textu, té jeho matérie, tak je to krásná tříšť, vlastně krystalická, prožitá – krystalicky upřímná. A v ní ta zvláštní vertikála, světla z temnoty, to je zásadní hodnota tohoto díla. Tento autor nepočítal, co mu jak vynese. On stejně jako každý dobrý člověk bral život jako znamení.

Znamení, že je potřeba život něčím naplnit a zanechat stopu – tak to myslíš? V tom byl Büchner, který zemřel v pouhých 23 letech, skutečně pilný. Zanechal po sobě hry, ceněné anatomické výzkumy ryb i vlivný politický manifest Posel hesenského venkova.

Ano – žít, jako znamení, v tom to celé vězí! Jak říká i Josef Zvěřina (perzekuovaný římskokatolický kněz, jemuž se věnuje mj. Bambuškův scénický dokument Duchovní a totalita ve Studiu Hrdinů – pozn. red.). To podstatné, co jsme ve Woyzkovi řešili, byl patočkovský fenomén „převzetí“. Převzít, německy übernehmen, to je u nás převzetí odpovědnosti, převzetí údělu, převzetí svědomí, převzetí i zděděného odkazu. Převzetí dědictví. „Mrtví, ponížení, poražení mají pravdu, že mocní, vládci, páni ne snad budou, nýbrž už jsou odsouzeni. A že nám mrtví nejen nesmějí být, nýbrž nejsou lhostejní. Že jsme zde, abychom převzali to, čím oni jsou, protože na nich leží znamení krve. Že tímto způsobem oni jsou my…“ jak píše Jan Patočka v Hrdinech naší doby. A co zní někde uvnitř i v Lidech krve i ve Woyzkovi.

Existují dnešní Woyzkové? Jsou potřeba? Nebo se spíš někam vytratili…?

Existovali… Existují. A existovat budou! Vždy pro ně bude připravena hostina. Stačí vylézt z kanceláří svých duší, vystoupit ze svýho bezpečí, víc na okraj, na hranu. A pak přiložit sám sebou, aby hořel oheň, kterej hoří ve vodě! Ten oheň, který dovede zázraky. Ač jsme vykořenění, máme se o co opřít. Máme svý tisíciletý tradice. Prostě nejsme jepice, který tu jsou jen pro ten dnešní den.

Jak bude pojatý chystaný intervenční epilog, který na konec února v HaDivadle  připravuješ? Název zní „Büchnerovy variance“. To zní vznešeně… K tomu ale říkáš, že to bude formálně „zábavný pořad“. Proč zrovna zábavný, když je Büchner spíš o tragice a temné katarzi?

Svobodné variace na základní témata, která naživo rozvíjí. A radost v tom hraje velkou roli. V těchto variacích půjde možná někdy o tvrdší až perverzní humor. Ano, to je důležité. Humor. Humor, pane, to je vážná věc. Budeme hledat radost v temnotách těch büchnerovských světů.

HaDivadlo se v této sezoně (Sezona 47: Nerůst) zabývá tzv. Tvůrčími intervencemi - speciálními útvary k reprízám, možnostmi remixu, přepracováním nebo rozšiřováním inscenačních děl, která má na repertoáru, a experimentuje takto s různými formáty. Co pro tebe tato zvláštní péče o hotové projekty osobně znamená? Setkal ses už s obdobným procesem? 

Jestli jsem se s tím setkal? Poprvé asi, když Honza Nebeský někdy v roce 1996 udělal svůj remix Hamleta. Jmenovalo se to Hamlet-part II. Výborná věc. Taky jsem řadu svých inscenací jednorázově varioval, třeba Boj o barel v roce 1998. Je to dobrá tvůrčí rozcvička. A co je na tom třeba i sympatické produkčně u vás v HaDivadle je to, že si prostě takto nějaké divadlo řekne: nebudu vyrábět další tuny inscenací, stejně se lidi budou vracet do sálů pomalu. Tak můžu práci spíš přiblížit k dílně, a třeba i prohloubit. A to každému prospěje. Nicméně je to fáze – přechodová záležitost – a vlastně pořád růst… Projev růstu.

Jak titul 47. sezony HaDivadla – Nerůst – vnímáš? Je možné, aby byl ještě svět nerůstový, nezahlcený, nesoutěživý? Dovedeš si to představit? 

Svět se nezmění, dokud nevyhasne. Ale jinak je to se světem, který nosíš v sobě – tam je určitý pracovní prostor. Člověk může být nerůstový, nezahlcující svět bordelem, nesoutěživý, jak ty říkáš. Ono to lze. Ale je k tomu potřeba mocná dávka osobní askeze, protože s tím světem, o kterém mluvíš ty, můžeš pohnout jedině tak, že si ho odepřeš. A to žádná instituce nedovede. Natož svět! 

Ale třeba se cesty najdou, alespoň pokusy, možnosti… Každopádně když v zimě 2019 vznikal původní Woyzeck (nominovaný pak mj. na Cenu Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo), nechali jsme inscenaci originální německý název, i když se v překladech používá i verze Vojcek. Odkud ona česko-německá tematika a problematika, které se věnuješ intenzivně a opakovaně, pramení?

Český a německý živel má za sebou šesti set letou tradici soužití a vzájemného kultivování. A mně osobně je tento vztah vlastní. Asi taky proto, že je ztracený, ale taky protože tato ztráta je nějak součástí mojí rodinné historie. Česká a německá kultura jsou bratrské kultury: jazyky, které v sobě koření, duše, které jsou skryté v jazyce, kořeny, které k sobě patří. A to, že tento vztah byl zapomenut, zapuzen, to vnímám jako nedokonalost a prázdnotu, která volá po napravení, znovunavázání, po pozitivním naplnění. Po smíření. Po zahojení zejících ran… Toto je také zásadní a hlavní téma filmu Lidi krve. Vstoupit do ruin paměti, aby stromy a kameny promluvily.

Dá se ještě říci (nejen k této hloubkové, osobní, ale i celospolečenské historii...) něco nového? Co bylo vizí Lidí krve – filmu, který vznikal delší čas souběžně i při zkoušení Woyzka? Jak se tvé projekty navzájem prolínají a ovlivňují?

Ono vlastně nelze říci něco nového, ale je možné říci něco starého nově. Napít se z původních tůní. Film Lidi krve je takto „nový“ třeba tím, že se vrací k filmu jakožto mystériu, které tě může vzít s sebou do říší v tobě, do říší zapomenutých, zapovězených. Co se týče celkového vnitřku filmu, to lidi budou muset do kina. Řeknu jen toto: film Lidi krve je esencí, sumou. Hlavní hrdina rozpoutá v pustinách plamen, který se živý jím, ale i těmi, kteří jdou s ním. Tento plamen otevírá prostor do říše, pro kterou je nejpřesnější slovo mlčení! 

Jde pro tebe víc o výtvarný, psychologický, hudební nebo esejistický počin?

Všechny složky se tady snoubí k jednomu cíli. Je to film, který má svou vlastní řeč a vrací se k prostředkům, které jsou právě filmu vlastní. Což je v české kinematografii dost ojedinělé. Prakticky to znamená, že ten film mluví obrazy, aby otevíral prostory, které jsou za nimi. (Více také v textu Terezie Pokorné pro Revolver Revue a Petra Fischera pro Orientaci LN 5. 2.) 

Co dnes očekáváš od umění nebo kultury všeobecně? Co naopak od diváků a publika, když spolu obě strany komunikují? 

Řeknu to jako zahradník: kultura, kultivace znamená obracení. Když kultivuji zemi, tak obracím „padlou“, vyčerpanou zemi, aby si odpočinula, aby nabrala nový dech. Ale nečiním to z posedlosti ze zahrádkaření, ani kvůli ziskuchtivosti. Ale proto, aby byla zdravá, a aby mohla vydat svědectví…

Rozhovor vedl dramaturg Woyzka a programu Tvůrčí intervence Matěj Nytra.