Agrese na sítích? Potřebujeme víc participace a méně kázat, co se světem

Zběžným pohledem na obsah debat na sociálních sítích i v médiích se může zdát, že agresivita lidí v době pandemie roste. Máme pro to nějaká data? Nebo je to jen pocit?
Ono se o tom, co pandemie způsobila, špatně mluví. Není to jednorázový akt, je to něco, co trvá už dva roky a během té doby se to proměňuje, a to včetně reakcí lidí. Pandemie upoutala pozornost na věci, které normálně nebyly viditelné, nebo jsme si jich prostě nevšímali. Zpochybnilo se výsadní postavení některých základních práv a svobod, objevilo se něco, co zatřáslo systémem. Pandemie ale pokračuje dál a základem se stal pocit nejistoty, vytvořilo se klima, v němž se člověku špatně funguje. Když se podíváme do výzkumu Dana Prokopa o chování Čechů během pandemie, vidíme ohromný nárůst úzkostí a depresí, což je reakce na všechno to předchozí. Celá ta situace nás existenciálně zpochybňuje. Dřív jsme si o tom, jak se svět rychle mění, ustaraně povídali u piva, ale najednou se změna ztělesnila do viru a nabrala ještě větší rychlost.

Chcete tím říct, že popírači covidu nebo očkování nejsou schopni přijmout to, že svět se mění?
Ne tak úplně. Směřuju k tomu, že velká část společnosti je po těch dvou letech – a byla už totiž i předtím – unavená mírou nejistoty, která se permanentně objevuje. Část lidí tak prostě utíká k tomu, že realitu začne popírat. Když k tomu ještě přidáte to, že si můžete vybírat informace, které podporují váš názor, tak dříve či později upadnete do pocitu, že všude kolem vás se lže, nějací pomatenci vás zavírají doma, kamarádi přichází o práci… Proto agresivita roste.

Umíme už tyto projevy na sítích postihovat?
Umíme, ale má to spoustu háčků. V první řadě, kde není žalobce, není soudce. Pokud mají lidé pocit, že útoky na internetu přesahují zdravou mez, nemají se bát obracet na soudy a zkrátka to řešit. Existují už rozsudky typu toho nad lidmi, kteří posílali do plynu děti ze školní fotky z Ústecka, a čím víc takových vyřešených případů bude, tím lépe. Stát na to prostředky má, jen je zase až tak aktivně nevyužívá, takže je třeba ho k tomu víc ponouknout. Jiná věc je, a teď se obracím k elitám, že do značné míry je tohle chování lidí povzbuzované právě jimi – když jste agresivní politik, používáte rétoriku Tomia Okamury nebo Lubomíra Volného, tak se v prostředí normalizuje agresivita jako standard. Nemáme se snažit o úplné vymýcení agresivity, to se stejně nepovede, nemá to být ale normou. Stejně jako neprdíte u večeře, nemáte být verbálně agresivní v diskusích. To je náš problém: Normalizovali jsme extrémismus a říkáme tomu legitimní názor.

Důsledkem toho je mimo jiné to, že kdejaká debata o jakémkoliv tématu pak ústí v „obviňování zlotřilého Bruselu“ nebo toho, že i diskuse o zahradní sekačce končí u očkování. Jak se stalo, že tohle nutkání lidé cítí?
Tady bych byl opatrný. Z výzkumů víme, že v Česku je 10–15 procent lidí, kteří mají tendence věřit konspiračním teoriím bez ohledu na covid. Je otázka, jestli a co případně s tím máme dělat. Covid tohle možná akceleroval, ale měl na čem stavět už předtím. Druhá věc je, že jsme často v zajetí toho, že vidíme ty, kteří křičí. Když jsem se naposledy díval do statistik Facebooku, ukazovaly, že například příznivci Tomia Okamury jsou tady 2,5krát aktivnější než průměr populace, takže jsou víc vidět. Často se nám stane, že koukáme na ty, kdo křičí, ale jaká je realita a co si myslí ostatní, v tom zahrnuto není. Během uprchlické krize měl člověk pocit, že je celá situace polarizovaná do dvou velkých táborů. Výzkumy ukázaly, že opravdu existují dva okraje debaty, ale mezi nimi je obrovská masa lidí, která tak nějak neví. Nenechme se tolik fascinovat těmi křičícími.

Co dělat pro to, aby bylo slyšet víc názorů?
Já myslím, že všechny názory slyšet jsou. Lidé jenom neposlouchají.

Jak se to máme naučit?
Nejsem si jistý, do jaké míry se to můžeme naučit. Měli bychom se poslouchat do té míry, do jaké je to důležité pro společenský prostor. Ať nemluvím tak abstraktně, vezmu příklad Maďarska. Tady v Česku se nám nestalo to, co vidíme právě tam, kde se společnost rozdělila na dvě části, které žijí v podstatě v paralelních státech a názorový kontakt je mezi nimi minimální. My máme velmi podobnou historickou zkušenost se soužitím s německou menšinou. Problémem se to ale stalo až ve chvíli, když se vyostřila situace v Německu a nastoupil Hitler, který tohle využil. Proč to zmiňuju? Ono „poslouchání se“ za situace, kdy společnost funguje docela normálně, je možná zbytečný fetiš. Stejně jako za situace, kdy společnost funguje tak nějak normálně, není nutné řešit, že 15 procent populace věří konspiracím. Problém je to ve chvíli, kdy se to stane prostředkem budování moci.

Jenže co když nám uteče ten moment akcelerace?
My si v tomhle naivním modelu představujeme, že dostaneme jednu lživou informaci a stačí to na rozdmýchání. To není pravda. Musí k tomu být něco, čemu Němci říkali Zeitgeist, duch doby spojený často s ekonomickými problémy. Když to přenesu do dneška, kdyby Tomio Okamura působil v 90. letech, jeho pozice by byla podobná pozici Miroslava Sládka. Byl by tu, ale nebylo by možné, aby měl takový přístup do médií, či dokonce byl místopředsedou parlamentu. Už od revoluce víme, že antisystémové strany tady získávají pravidelně 15 až 20 procent hlasů, není to nic nového. Tehdy byl ovšem přístup filtrovaný, novináři plnili roli kritického hodnotitele informací a neexistovaly sociální sítě. S jejich nástupem může antisystémový politik obcházet standardní mechanismy a nastoupit do dění přímo. Moje otázka teď ale zní, skutečně máme v médiích lživé informace v takové míře, jak se někdy ze sítí může zdát? Myslím, že rozhodně ně. Problém je širší a médií se týká skoro až na posledním místě.

Na to vám ale například lidé z bývalých Sudet, kteří trpí řadou socioekonomických problémů, řeknou, že oni opravdu cítí, že se jim lže a že nemají zastání.
To už tady bylo i před covidem, ostatně je to fakt, který vynesl Miloše Zemana zpátky do vrcholné politiky. Vyhrál proto, že byl schopný oslovit lidi trpící pocitem, že prohráli globalizaci a ekonomickou transformaci a mají minimální perspektivu, že se to zlepší. Tahle část společnosti nebyla schopná se vyrovnat s jednou velkou změnou a k tomu je pod tlakem toho, že nějaká čínská továrna v místech, o kterém nikdy neslyšeli, je přímým konkurentem té jejich. Pro ni je zásadní, že dobře už bylo, a to v době, kdy věci měly řád. Pokud někdo přichází s tím, že bude něco měnit, a je jedno, jestli je to v oblasti genderu nebo vkusových soudů, tak jenom zvyšuje míru nejistoty. To je další změna, kterou už tihle lidé fyzicky neunášejí. Řešením situace je zlepšení životního pocitu a situace těchto lidí. Pokud by se vlády před nástupem Andreje Babiše k moci lépe staraly o Ústecko, Karlovarsko a jiné okrajové části země, situace by byla jiná. Musíme pochopit, že když někdo řeší výpadek příjmů, který bude mít za následek, že nebude mít na nájem, těžko se bude zajímat o LGBT problematiku.

Takže se bavíme spíš o problému intelektuálních elit?
Myslím, že pořád platí Brechtovo „nejdřív žrádlo a potom morálka“. Pokud budeme mít velký podíl lidí, kteří jsou v socioekonomickém ohrožení, tak oni budou přirozeně hledat zachování stávajícího statu quo, protože veškeré změny jsou podle nich k horšímu. Tohle covidová pandemie ještě zhoršuje.

Co dělat pro to, aby bylo slyšet víc názorů?
Trochu se vrátím. Když vznikala druhá divadelní reforma, měla silný společensko-reformní aspekt. Divadlo bylo svým naturelem vždycky tak nějak politické. V 60. letech se věřilo na to, že proletariát už se má dobře a není spolehlivým spojencem revoluce, a tak je třeba oslovovat různé menšiny, protože ony jsou těmi, se kterými je třeba pracovat. Tento vzorec můžeme sledovat i dnes. Problém je, že mluví hlavně k elitám. Myslím, že situaci by prospělo, kdybychom si v divadlech znovu otevřeli Augusta Boala a přemýšleli nad tím, jestli není dobré odjet dělat workshop do Sudet. Potřebovali bychom být víc participativní a méně kázat, co se světem dál. Já vlastně na divadlo v kontextu celé situace myslím často. Jeden z jeho důležitých rysů jako instituce totiž je, že dramaturg v sobě má malého Schillera a pocit, že divadlo má vychovávat, takže drží edukační linii. Když sestavuje plán, vidí, co a jak na sebe bude navazovat, a tím diváka vychovává, což je ve světě, který už je jinak orientovaný na uzavřené události, velmi cenné. My si umíme naplánovat projekt, vidíme jeden status na Facebooku, ale nemyslíme v přesazích a v dlouhých časových osách. Dřív jste dostala do rukou noviny jako celek, které vám daly celkový obraz. Dnes už ale nikdo denně nečte celý idnes. Celistvost se rozpadla a kontinuita se udržuje špatně. V divadle je ovšem pořád přítomná a přijde mi, že to má potenciál například pro kultivaci elit, tedy těch, jejichž chování a názory jsou následovány. Dlouhou dobu jsme měli kulturně neurvalou a vulgární elitu, kdy se premiér země chlubil tím, že za život přečetl dvě knížky. To by ho ve Francii stálo místo. Zdá se ale, že v tomto ohledu už se posunujeme.

JOSEF ŠLERKA *1974
Český sémiotik a odborník na analýzu dat ze sociálních sítí. Původně studoval divadlo na JAMU, ale vystudoval až estetiku. Doktorát má z informační vědy a jako pedagog dodnes působí na Filozofické fakultě UK jako vedoucí oboru Studia nových médií. Pracoval ve společnosti Ataxo, firmě specializující se na internetový marketing, kde byl vedoucím technologické divize Social Insider. Firmu později koupila společnost Socialbakers, kde byl Šlerka vedoucím vývoje a výzkumu. V letech 2017 až 2021 byl ředitelem Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.