Mobile menu
Andrijana Trpković provede stáží CED_OBSERVER 04

Andrijana Trpković provede stáží CED_OBSERVER 04

Andrijana Trpković provede stáží CED_OBSERVER 04: Pohled divadelnice na digitální technologie

„Jenže svět se pořád točí, a kdo jiný než umělci*kyně nebo vědci*kyně by měli vnímat a aktivně reagovat? K tomu ale potřebují čas a prostor riskovat.“ Výtvarnice a scénografka Andrijana Trpković připravila jarní běh stáže CED_OBSERVER na téma Vrstvení těla: Tělesnost v digitální kultuře. Tato teoreticko-praktická laboratoř je již počtvrté otevřena studujícím všech vysokoškolských oborů i středních škol. Tentokrát se budou společně zabývat tím, jak ovlivňují digitální technologie tělesnost člověka a jaké jsou praktické možnosti digitální kultury. Téma ohledají jak teoreticky s českými i zahraničními hosty, tak i tvorbou společného performativního projektu.

Jaký je potenciál a jaká jsou rizika digitálních technologií ve vztahu k divadlu? A jaké výzvy digitální kultura divadlu klade? Andrijana Trpković se představuje.

Ve své umělecké práci se pohybuješ jak na poli divadla, tak i filmu. Jakým projektům se aktuálně věnuješ?

 

Před pár týdny jsem se svými severskými přáteli, režisérem Ole Andersem Tandbergem a výtvarnicí Marií Geber, měla premiéru Bludného Holanďana ve Státní opeře. To mě právě baví – práce v různých prostředích, s lidmi z různých prostředí a s různými médii. Vždy si od jednoho u druhého odpočinu a získám tak potřebný nadhled a odstup.

Aktuálně se věnuji přípravě představení Pravidla úklidu, které píše a bude režírovat Lucie Ferenzová. S naší divadelní skupinou Kolonie se vydáváme do Olomouce, kde v divadle Na Cucky v rámci festivalu Divadelní Flora v květnu odpremiérujeme v mé představě zcela hravou a svěží inscenaci o ukrajinských uklízečkách, které mnohdy mají i tři vysoké školy. Zabýváme se v ní problémy migrace pečovatelek a fenoménem úklidu vůbec. Průběžně píšu svou druhou divadelní hru s názvem Smíšené pocity, kterou plánuji dokončit na jaře, k čemuž mi pomůže i to, že téma přímo souvisí s jarním CED_Observerem, který povedu.

 

Momentálně jsi také na doktorátu na Katedře divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze. Čím se ve svém výzkumu konkrétně zabýváš a co tě k němu přivedlo?

 

Tématem mého disertačního výzkumu je divadlo v digitální době, což nemusí nutně souviset jen s digitálními technologiemi a digitální performancí, ale také s tím, o čem se vlastně budeme v divadle současnosti bavit, o čem budeme vyprávět. K tomuto výzkumu mě přivedla slepá ulička, ve které jsem se ocitla jako člověk, tvůrce i divák.

 

Ještě před pandemií jsem si uvědomila, že se proměňuje jak moje vlastní vnímání, tak i vnímání ostatních. Začala jsem si všímat, jak se naše emoce zplošťují tím, že začínáme čím dál víc reagovat zkratkovitě a přesouvat pozornost z plochy na plochu, z okamžiku na okamžik. Z psychoanalytického a sociologického hlediska jsem se tomuto tématu začala věnovat trochu víc, a tak vznikl námět pro hru Smíšené pocity. Poté se úvaha začala rozšiřovat o divadlo samotné kvůli tomu, že se mnou jako s divákem přestalo rezonovat to, co se přede mnou na jevišti a kolem mě odehrává. Také tvorba, smysl počínání i má energie se vytratila jako na běžícím páse od jedné premiéry za druhou.

 

Chvíli jsem dokonce uvažovala o tom úplně změnit obor a přihlásila jsem se na Zemědělskou univerzitu v Praze. Ochrana životního prostředí mi v té době dávala větší smysl. Jenže začala pandemie, všechno se zavřelo a ve mně to začalo vřít – myšlenky jsem manifestovala v textu o svém pohledu na aktuální stav divadla. Lucie Ferenzová byla první čtenářkou a podpořila mě, abych ho někde zveřejnila. Nevím ani, co mě v tu chvíli osvítilo a kde jsem vzala tu odvahu, ale poslala jsem práci na Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy. Můj projekt zaujal Petra Christova, který se mnou na začátku návrh konzultoval a pomohl mi ho zpracovat, a posléze zaujal i mého školitele Martina Pšeničku. Po pohovoru jsem byla přijata na doktorské studium. Díky otevřenosti a podpoře pedagogů jsem neskončila ani na zemědělce a rozhodla jsem se znova ponořit do divadla, tentokrát úplně jinak.

 

Minulý podzim jsi strávila v Hamburku na výzkumné stáži. Své zkušenosti shrnuješ ve třech článcích na blogu Podhoubí pod názvem Trilogie o divadle ve spojení s novými technologiemi. Je nějaká zkušenost, kterou si odsud odnášíš, stále s tebou rezonuje a dále na ní stavíš?

 

Z německojazyčných zemí si odnáším velkou inspiraci a nápady od té doby, co tam častěji za divadlem jezdím, což je tak jedenáct let. Poslední podzim v Hamburku byl hodně intenzivní, chodila jsem mimo jiné na semináře o filozofii technologie a každý druhý den do divadla. Jezdila jsem i do Bochumi a Dortmundu, kde jsem se myslím již natrvalo propojila s lidmi z Akademie für Theater und Digitalität. V dortmundském institutu sídlí lidé, kteří mají přístup k nejnovějším technologiím a nebojí se je použít. Institut je zároveň součástí městského divadla, což je zcela nová zkušenost, která by mohla být pro divadlo budoucnosti praktickým řešením. Experimentální prostory pro výzkum směřování současných divadelních umění by mohly být laboratoře tance, dramaturgie, nezávislého divadla, klasického dramatu i inovací v technologiích, ve kterých by se zkoušelo, co funguje, a co ne. Změna systému by jistě byla náročnou investicí, ale třeba by se přišlo na to, jak v kultuře lépe aplikovat udržitelnost, jak pojmenovat a kam zařadit nové umělecké a divadelní formy a jak smysluplně digitalizovat. Vývoj je totiž něco, co je nevyhnutelné a nemusí být nutně destruktivní, když před ním nezavíráme oči.

 

 

V jednom z tvých článků pro Podhoubí mě zaujala myšlenka, že divadlo vždy využívalo největší technologické výdobytky své doby, ale například vynález tisku, elektřiny či filmu provázel vzdor. Jak se podle tebe staví divadlo vůči novým digitálním technologiím dnes? Jaké fenomény můžeme v souvislosti s digitálními technologiemi v divadle sledovat?

 

České prostředí a česká divadelní kultura je velmi konzervativní. Mám pocit, že nám chybí identita a z toho plynoucí sebevědomí. Celá situace ohledně identity a s tím spojené pozice kultury ve společnosti je dnes složitá. Není divu, když vezmeme v úvahu minulé dekády. Může se zdát, že co bylo, už není, a nic nového kromě byznysu a trhu se nenabízí. V nejistotě, ve které vládne strach o vlastní existenci, je tak myšlenka experimentu nebo něčeho nového zcela vyloučena. Navíc pocit bezpečí plynoucí z jejich zajetých kolejí je lidem celkově naprosto přirozený. Jenže svět se pořád točí, a kdo jiný než umělci*kyně nebo vědci*kyně by měli vnímat a aktivně reagovat? K tomu ale potřebují čas a prostor riskovat.

 

Technologických řešení, po kterých lze sáhnout, je nekonečné množství. V českém divadle jsou ale zatím velkým problémem nejen zajeté koleje, ale i financování. Pokud ovšem máme čas a prostředky, možné je všechno – v digitální kultuře jsou hranice volnější a divadelní představení může v určitém čase fungovat v různých úrovních prostoru. Můžeme například sledovat živé herce na scéně a tento pohled kombinovat s jinou realitou jako scénografickým řešením, zažívat virtuální divadlo, ve kterém jsme aktéry i diváky my sami. Digitální programy mohou podporovat provoz divadla od organizace, prezentaci až po výrobu. Navíc je možné spolupracovat s umělou inteligencí jako dramaturgickým poradcem; je zajímavé, jaké nezáměrnosti mohou vzniknout a jak se mění narativní formy. Se softwarem je potřeba si hrát a používat jako tvůrčí materiál. Divadlo od svého vzniku využívá magického spojení umění, vědy a technologie, ale na druhou stranu by se z divadla určitě nemělo stát technologické zábavní monstrum. Důležitým cílem je pro mě hledání rovnováhy.

 

Jak se podle tebe v souvislosti s novými technologiemi mění pozice diváka?

 

Jak se mění diváctví, je momentálně mým velkým tématem a předmětem výzkumu. Při posledním doktorském semináři mě pobavil jeden z poznatků mé nové kolegyně z prvního ročníku, jejíž práce mimo jiné rovněž zkoumá současného recipienta. Při prezentaci svého projektu se ptala na to, zda se divadelní „uživatelé“ doma za svými laptopy dívají na představení v pyžamech sami, nebo ve večerních róbách v nějaké společnosti?

Myslím, že se v lidských domovech v těchto intenzivních dvou letech udály různé zajímavé a nové situace. Důležitá je na tom ale skutečnost, že se ta jedna malá, namodrale svítící plocha – nebo i více ploch zároveň – v jednu chvíli stala naším celým světem. Upínali jsme se k ní v souvislosti s prací, vzděláním, vztahy, zábavou i odpočinkem. A to je samozřejmě příliš. Algoritmy pracují s našimi tužbami tak, aby udržely naši pozornost co nejdéle. Informační a komunikační nástroje často fungují na mechanismech odměňování převzatých z videoher, což už je i v performačních uměních známé jako pojem „gamifikace“. Naše hodnoty a vnímání se transformují a důležitý atribut, lidská pozornost, se tak stává ohroženým druhem.

 

Jako možnou cestu, jak se vyrovnat v divadle se změnami, které nové technologie přináší, navrhuješ koncept komplexní vědecké práce tzv. Gesamtwissenschaftwerk. Mohla bys přiblížit, odkud pochází a v čem spočívá?

 

S komplexním přístupem jsem se setkala už při nástupu na Katedru divadelní vědy na seminářích Martina Pšeničky. Dále jsem během stáže v Německu zaznamenala dvě (na první pohled) nepatrnosti, ze kterých návrh konceptu současné tvorby vzešel. Tou první je citát německého sociologa Dirka Bäckera „Komplexnost se stává kulturní formou nadcházející společnosti“, který najdete v úvodu webových stránek Akademie für Theater und Digitalität. Druhá zazněla během debaty v němčině, kdy se mi slova „Gesamte Wissen, Wissenschaft Werk“ spojila s wagnerovským Gesamkunstwerkem. Metodickou pluralitu v divadelní vědě nabízí i teoretici Benjamin Wihstutz a Benjamin Hoesch ve svém nedávno vydaném souboru esejí Neue Methoden der Theaterwissenschaft (Nové metody divadelní vědy).

 

Divadlo se bude muset vyrovnat nejen s technologickými, ale se všemi ostatními změnami, které doba přináší – ekonomickými, kulturními, společenskými i klimatickými. Na všech polích ale dominuje informatika a lidé se stávají na zpracování dat závislí. Myslím si, že právě proto, že doba přináší komplexní změny, je nutné spojit síly a zároveň učit otevřenému interdisciplinárnímu dialogu. Integrovat teorii divadla do divadelní praxe a přizvat ke spolupráci filozofy*ky, psychology*žky, sociology*žky, antropology*žky a další odborníky například z oblasti technologie a ekologie. To, že umění potřebuje vědu a věda umění, není myšlenka nijak nová, ale mám trochu pocit, že se lidé neustále uzavírají a rychle zapomínají. Přitom se někdy stačí nadechnout a rozhlédnout se kolem, čím se zabývají kolegové, co se děje v našem – již zcela propojeném světě. Ten se proměňuje a nám už je jasné, že nic nebude jako dřív. Tuto transformaci ale můžeme využít ke skvělým věcem. Například se můžeme rozpomenout na to, co v tuhle chvíli znamená být lidmi ve svém vlastním těle. A divadlo současnosti by mohlo vyprávět zejména o tom, jak si své tělo uvědomit a rehabilitovat.

 

Myšlenkou rehabilitace těla mě při posledním setkání „nakazil“ můj školitel Martin Pšenička. Za to a jeho velkou oporu mu tímto děkuji.

 

 

Rozhovor vedla redaktorka Časopisu CEDIT a organizátorka laboratoře CED_OBSERVER Barbora Liška.

 

 

 

česky