Mobile menu
Z Wu-chanu přes Alpy až k nám do České republiky

Z Wu-chanu přes Alpy až k nám do České republiky

Romská spisovatelka Eva Danišová shrnula první rok pandemie COVID-19 jednou větou.

Z Wu-chanu přes Alpy až k nám do České republiky přišla pandemie COVID-19, která nás i jiné státy omezuje už víc než rok a s vyhlášením pandemie 11. března se v minulém roce zvedla mezi lidmi v České republice neskutečná vlna solidarity: šily se po domácku roušky pro zakrytí úst, protože česká vláda sice vyhlásila nouzový stav, ale nezajistila dostatečné množství ochranných pomůcek, nabízely se služby pro starší občany jako byly donáška nákupů, výpůjčky knih a další nezbytnosti, všichni jsme si začali uvědomovat, jak důležité jsou věci, které bereme jako samozřejmost: možnost navštívit své příbuzné v nemocnici, vyřídit osobně úřední záležitosti, být hostem na svatbě, dát poslední sbohem svému blízkému, a obyčejné podání ruky při setkáních se přesunulo k drcnutí loktem; pomoc nabízeli hasiči, zdravotníci, studenti, dobrovolníci a téměř každý, kdo mohl, se chtěl zapojit, sociální sítě byly zaplaveny vtipnými a motivačními videi z celého světa a lidé doufali v rychlý návrat do stavu před pandemií; se zavřením škol 11. března se rodiny musely přizpůsobit novému nařízení a rodiče i učitelé se museli adaptovat na distanční výuku – věková hranice pro ošetřovné na děti byla naštěstí zvýšena, protože předtím neplatila pro děti nad deset let; a vláda jednala a jednala a vydávala různá, někdy i protichůdná nařízení, soudy zase nařízení vlády rušily, a pro občany tak bylo těžké se v té záplavě zorientovat, v půli března byly zavřeny i hranice s okolními státy a byl vyhlášen nouzový stav a zatímco lidé si uměli pomáhat a čelit společně pandemii, vláda se nedokázala shodnout téměř na ničem, opozice vládu kritizovala za každé navržené opatření, schvalování se protahovalo, a nic se na tom ostatně nezměnilo ani rok po první vlně: politici nedokázali ani v tak kritické době, kdy umírali lidé, zapomenout na své žabomyší války, a místo jednotného postupu vyvolávali mezi lidmi jen zmatek – než vláda České republiky prosadila zavření všech škol (kromě mateřských školek), bylo už v říjnu 2020 nakažených obyvatel více než 1 000 denně a od té doby se pandemie u nás držela po dlouhou na první příčce ve světovém žebříčku a ani zavření restaurací, obchodů a služeb nás z této příčky nesrazilo; to manžel byl při druhé vlně tak vyděšený, že dva měsíce vůbec nevycházel z bytu, ale nakonec musel na kontrolu k lékaři, a právě tam se covidem pravděpodobně nakazil, od manžela jsem se nakazila i já, a tak jsme se společně začali stávat číslem ve statistikách s onemocněním COVID-19; přičemž manžel měl průběh onemocnění velmi těžký, měl vysoké teploty, ztratil chuť a čich a celkově se necítil dobře, takže jsem volala třikrát záchranou službu a pokaždé jsem byla odmítnuta už při telefonickém rozhovoru, kdy nám bylo doporučeno „nechat se testovat“; na testy jsme jeli do vedlejšího města a protože se manžel bál, že by řízení nezvládl a děti jsme nechtěli případnou nákazou ohrozit, zvolili jsme cestu autobusem, pak jsme já a manžel s teplotami kolem 40 stupňů stáli hodinu a půl ve frontě na testování a po prokázaném onemocnění nám byl doporučen jako lék paralen; všude si nás totiž sice zapsali, ale žádnou lékařskou péči nám nikdo neposkytl, naši obvodní lékaři s pacienty s pozitivním testem komunikovali zásadně jen telefonicky a i když je Manžel silný diabetik a má i další zdravotní problémy, ani to nebyl důvod, aby se na něho někdo ze zdravotního personálu přijel podívat, ale tak další testy po nás nikdo naštěstí nežádal a lékařská péče se nakonec přece jen projevila: doporučili nám zajít si na retgen plic; hygiena nám v té době napsala, že pro plnou kapacitu nás ani nebudou trasovat, e-roušku jsme si nainstalovali již před mnoha měsíci, ale žádné upozornění jsme nikdy nedostali… a tak po jedenácti dnech nemoc ustoupila; dva měsíce jsme neviděli nikoho z rodiny, protože po naší karanténě byli v karanténě zase jiní členové rodiny a po jejich karanténě další a tak to šlo stále dokola a Vánoční svátky jsme všichni strávili odděleně a naděje se rychle vytrácela, byli jsme odříznutí od dění v našem městě a život jsme žili jen přes televizní obrazovku; asi každý si v takové situaci uvědomuje maličkosti, které mu chybí: kontakt s rodinou a s vnoučaty, obyčejné povídání s přáteli, zajít si na kávu, do divadla, do kina; pro mě je nejtěžší ta nejistota, kdy tahle pandemie skončí, jak účinné bude očkování, s jasnými informacemi by lidé mohli lépe rozhodovat o své životní situaci, jenže právě na tohle nám zatím vláda nedokázala odpověďět a mnoho z nás muselo zrušit své naplánované aktivity, přerušit domluvená pracovní jednání i soukromá setkání a zkrátka se omezit, mnozí z nás také doufali, že se vláda poučí, a začne jednat konstruktivně, tak, aby bylo ochráněno co nejvíce lidí, ale ani to se bohužel mnohdy nedělo a po roce pandemie byla Česká republika na prvních místech v počtu nemocných a v počtu úmrtí s onemocněním COVID-19, a vláda se ještě stále nebyla schopná domluvit, zato jsme slyšeli spoustu zpráv o předražených nákupech očkovacích látek, respirátorů a dalšího zdravotnického materiálu a mohli jsme sledovat, jak se vybavovala polní nemocnice v Praze, a za pronájem plochy do ledna 2021 zaplatil stát 51 milionů korun, a přitom tam neošetřili ani jednoho pacienta – normální by přitom bylo pronajmout plochu v době, kdy jsou lidé ohroženi pandemií, za symbolickou korunu; denně vidíme v přímém přenosu jak se politici dohadují a neshodnou a jak se politické postoje promítají do jednání o pandemii a kdyby situace nebyla tak vážná, bylo by to k smíchu, ale situace vážná je a k smíchu to samozřejmě není, nálada ve společnosti se po roce pandemie úplně obrátila, lidé už nepodporují a nechápou opatření, která vláda předkládá, zpočátku se všichni snažili, ale pandemie trvá moc dlouho a výsledkem zmatených opatření je první místo na světě v negativním slova smyslu; sociální sítě jsou místem, kde lidé svou nespokojenost vyjadřují nejčastěji, jako houby po dešti se vynořují odborníci z řad laiků, mající potřebu prezentovat své názory a rozpoutávající diskuze o vakcínách, o jejich škodlivosti, o tom, jak nám respirátory ničí zdraví a tak podobně, na sociálních sítích se prezentují i politici, kteří jsou odpůrci nařízení proti COVID-19 a lidé jsou zahlcováni informacemi, které jsou často protichůdné a je těžké se v tom již orientovat, třeba mě hodně překvapily názory z řad Romů, kdy z počátku pandemie měli někteří pocit, že oni jako etnická skupina covid nedostanou a zlehčovali celou situaci i se posmívali dokonce nakažaným, myslím si, že hlavním důvodem, proč Romové na začátku pandemie nebyli mezi nakaženými, byla jejich částečná izolovanost ve vyloučených lokalitách, ale jak se pandemie šířila, nevyhnula se samozřejmě ani Romům, naopak jí podlehlo mnoho z jejich řad, a nebyli to jen staří nemocní lidé, ale často to byla střední generace 40–60 let, ostatně zdravotní stav romské populace je podle zdravotních průzkumů dlouhodobě horší než u lidí z majority, i v mém okolí zemřelo několik Romů s onemocněním covid, a často se jednalo o lidi v produktivním věku, pandemie si nevybírá, je mnoho lidí, kteří mají kvůli pandemii existenční problémy, jsou to rodiny s dětmi, umělci, drobní živnostníci, obchodníci, restauratéři, stát není schopný kompenzovat jejich ztráty, kvalita života se změnila všem lidem ve společnosti, ale na některé skupiny dolehla mnohem více, ona silná solidarita ze začátku pandemie vzala za své a lidé buď celou situaci zlehčují, nebo schválně sabotují, svolávají se antirouškovské demonstrace v čele s bývalým prezidentem, a když policie začala tvrdě vyžadovat dodržování vládních nařízení, mohli jsme na sociálních sítích sledovat, jak drobnou mladou ženu zalehlo policejní komando v počtu pěti mužů a další policistka jim u toho sekundovala a důvodem takového zásahu byla chybějící rouška a odmítnutí si ji nasadit, vojáci a policisté byli postaveni na hranice okresů, aby neproklouzla ani myš a další a další opatření byla potřeba, protože hodně Čechů si rádo hraje na Švejky a myslí si, že přechytračí i takovou bestii, jakou je tato pandemie, ani dvacetdevět tisíc mrtvých s COVID-19 v České republice není pro takové lidi argument, protože oni toho už mají dost, nadto se jako z čistého nebe objevují nové mutace SARS-CoV-2 a noví ministři zdravotnictví; a po celou tu dobu jsou tu jako jediná jistota lékaři a sestřičky na specializovaných pracovištích, nechodí demonstrovat, nepředkládají nám, až na výjimky, svá moudra, ale pracují a snaží se pomáhat; sami ale nemůžou pomoci všem a ne každý se za nimi dostane.

Eva Danišová (*1959) je romská spisovatelka a překladatelka do romštiny. Překládá pro měsíčník Romano voďi a je autorkou povídek a pohádek, které vyšly ve sbornících Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (2012) a Slunce vychází už ráno – Sborník současné ženské romské prózy (2014). Je držitelkou ceny Mileny Hübschmannové za přínos romskému jazyku.

Text vyšel v CEDITu 06: Tělo v pandemii. Celé číslo zde.

česky