Národní identita tkaná dialogem

Jak definujete multikulturalismus?

Multikulturalismus, o kterém přemýšlím a který obhajuji, je založený na národním občanství. Občanství je jedním z nejsilnějších, nebo chcete-li nejširších, politických konceptů, které máme, protože vytváří práva. Hannah Arendtová v této souvislosti mluvila o právu mít práva. Existují i jiné kontexty, v nichž mají lidé specifické druhy práv, ale občanství nám poskytuje více práv než jakýkoli jiný politický koncept, na který si vzpomeneme.

Jistě, občanství je odvozeno od hesla Velké francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství, dnes bychom místo bratrství mohli říci solidarita. Multikulturalismus tak reinterpretuje liberální pojetí rovnosti. Liberální rovnost tvrdí, že s každým by se mělo zacházet stejně, že každý má stejná práva a že neexistují žádné rozdíly. V rasovém kontextu někdy zmiňujeme, že rovnost je „barvoslepá“. To je klasický liberální pohled.

Multikulturalismus ale říká: ne, to nestačí. Neměli bychom se zbavit barevného vidění, protože jsou na něm založeny i naše antidiskriminační zákony. Musíme rozdíly mezi lidmi respektovat, a ne je standardizovat. Zejména v souvislosti s imigrací existuje již nějaká zavedená společnost, v níž panuje jisté majoritní předporozumění, které se skládá z našich současných kulturních preferencí. Například uznáváme některé svátky, Vánoce a Velikonoce. Pokud stát uznává křesťanské dědictví, ale odmítá uznat cokoli, co má něco do činění s muslimy, není to postoj sekulárního státu a neexistuje v něm rovnost náboženství. Říká pouze: chovejte se jako většina. Jako muslim jste občan druhé kategorie, protože vaše kultura se neodráží v zákonech a politice, v politickém systému vašeho státu.

Jestli tomu dobře rozumím, multikulturalismus tedy má vlastní, specifický pojem rovnosti?

Existují dva základní koncepty rovnosti. Prvním z nich je rovnost jako stejnost. Což je velmi důležité, protože pokud neuznáváme, že máme něco společného, nelze hovořit o rovnosti. Druhým konceptem je rovnost jako respekt k odlišnosti a ke skupinové identitě. Tyto dva aspekty spojuje multikulturní pojetí bratrství (či solidarity). To znamená, že mluvíme-li o rozdílech, musíme zároveň mluvit o tom, co máme společného. Chceme žít společně jako dobrá společnost, jako skupina lidí, kteří se o sebe navzájem starají a kteří mají stejné historické dědictví a identitu, jež chtějí společně do budoucna rozvíjet. Rozvíjet se může samozřejmě také znamenat měnit se, neznamená to, že budeme jen pokračovat v tom stejném. A přirozeně musíme bojovat proti rasismu, který jsme zdědili. Musíme se ho zbavit. Bratrství či solidarita jsou přítomné tam, kde mohou mít všichni pocit sounáležitosti. Ať už jste černoch, běloch, muž, žena, muslim, křesťan, sekularizovaný, ateista, žid, homosexuál, nebo heterosexuál, nic z toho by nemělo zakládat pocit spolubytí či sounáležitosti, na němž se každý stát zakládá. Měli bychom mít pocit, že naše země se ze všech těchto rozdílů skládá. A tento pocit nás může spojovat a může se stát základním kamenem naší občiny a společné shody, protože pokud by neexistovalo něco, co by ty rozdíly drželo pohromadě, taky bychom se jako země rozpadli.

Jaký je rozdíl mezi multikulturalismem a kosmopolitismem?

Lidé někdy používají slovo multikulturalismus, ale myslí tím kosmopolitismus. Pokusím se je rozlišit jako dva samostatné pojmy. Takže kosmopolita, z řeckého kosmos (kosmos, svět, vesmír) a polités (občan), znamená občan světa. Myšlenka kosmopolitismu tedy spočívá v tom, že s celým lidstvem by se mělo zacházet tak, jako by všichni lidé byli občané jednoho místa, a sice celého světa.

To je velmi idealistická myšlenka. My můžeme tento idealismus respektovat, ale můžeme se také ptát, zda je to myšlenka realistická. Protože jak jsem říkal, občanství generuje mnoho práv a vytváří také jistý vzájemný zájem o spoluobčany. Hlasujeme společně, abychom měli vládu, která nás všechny zastupuje, dokonce i ty, kteří hlasovali proti vítězné straně nebo vládě. Vláda pak vytváří zákony, které všichni dodržujeme, rozhoduje o daňové politice a bere si naše peníze z bankovních účtů a platů a následně pak rozhoduje o tom, za co by se ty peníze měly utratit, ať už na zdravotnictví, na vzdělání, nebo na obranu. Takže jakákoliv rozhodnutí dělá za nás. A toto znamená být občan – mít všechna tato práva a povinnosti a zároveň mít vládu, která se o nás všechny stará.

To je další idealistická vize, protože vlády toto ne vždy dělají. Všichni, myslím, víme, že všechny vlády jednají v něčí prospěch a že někteří lidé, obvykle slabí a zranitelní, jsou společností často opomíjeni. Nicméně právě tohle dnes znamená občanství.

Co tedy obnáší být občanem dnešního světa, kde existuje primárně ekonomická konkurence a kde nemáme společnou vládu? Nevolíme lidi, neplatíme daně, nemáme stejné zákony, stejnou sociální politiku, stejný zdravotní systém?

Myslím, že v našem současném světě může kosmopolitismus znamenat jen několik málo věcí. Za prvé to, že bychom si neměli tolik vážit národa, jako spíše naší lidskosti. Problém tohoto pojetí kosmopolitismu spočívá v tom, že pokud si nevážíme národa, pak si nakonec nebudeme vážit ani občanství, protože naše občanství je svázáno s naším státem, s celým naším národním systémem. Pokud si nevážíme národa, proč bychom měli platit vyšší daně, aby se určitý národní stát postaral o nás, aby se postaral o zranitelné, slabé, nemocné a o vzdělání chudých? Proč dávat peníze vládě v Británii, když ve Rwandě nebo Bangladéši jsou lidé, kteří je potřebují víc. To budu raději platit daně vládě tam. No, takhle nikdo nepřemýšlí.

A teď, neargumentuji proti pomoci lidem v jiných zemích. Měli bychom se zbavit předsudků a xenofobie vůči lidem mimo naši zemi a uvědomit si, že určitá mají lidi na celém světě. Teď se bavíme o klimatické spravedlnosti, právech uprchlíků a humanitární pomoci, kterou chceme poskytnout lidem trpícím hladomorem, přírodními katastrofami a chudobou. Takže ano, jsou věci, které chceme dělat pro lidi mimo naši zemi, ale vůbec se nepodobají tomu, co děláme pro spoluobčany a co oni dělají pro nás, protože oni také platí daně.

Pokud kosmopolitismus znamená devalvaci národa, protože si ceníme lidskosti nebo celého světa, může to mít špatné důsledky. Domnívám se, že kosmopolitní stránku bychom měli vnímat jako rozšíření, které doplňuje naše národní povinnosti a práva, a nikoli je oslabuje.

Další možný význam kosmopolitismu je, že každý má právo žít, kde se mu zlíbí. Žádná vláda by neměla bránit lidem v tom, aby se stěhovali, kam chtějí. Žádné hranice. Osobně si myslím, že vláda by neměla bránit lidem v odchodu ze země, pokud chtějí, ale že také není vůbec realistické tvrdit, že vláda nemá právo bránit lidem ve vstupu do své země.

Pokud parlament nebo premiér nebo vláda rozhodnou o určité imigrační nebo proimigrační politice a mají k tomu mandát, pak jim to to právo dává. Což samozřejmě neznamená, že bych byl zastáncem jakékoli imigrační kontroly, to vůbec ne. Myslím si, že bychom měli mít imigrační politiku, která není rasově předpojatá. Měli bychom k ní přistupovat nediskriminačně a spravedlivě. Zřejmě ale budeme muset kontrolovat rozsah a tempo imigrace, a to ve vztahu k tomu, jak si naše ekonomika vede v konkrétní době. Takže pokud se ekonomice daří dobře, můžeme přijmout více migrantů. A možná budeme i potřebovat více migrantů, abychom zaplnili pracovní místa. Ale když nemáme dostatek pracovních míst pro své vlastní občany, pak možná budeme chtít kontrolovat imigraci. To by byla rozumná politika.

Státy podle mého názoru mají právo imigraci regulovat. To je velký rozdíl mezi multikulturalismem a kosmopolitismem. Podstatou multikulturalismu je začlenění všech menšin i respektování rozdílů v rámci národního občanství. Kosmopolitismus se snaží zacházet se všemi lidskými bytostmi tak, že mají všechny stejná práva a stejnou míru rovnosti. Nevím, jestli se to jednoho dne stane, nebo ne, ale vím, že k tomu máme ještě daleko. A pokud budeme kosmopolitní politiku provádět špatně, oslabíme národ a s ním spojené národní občanství, což bude znamenat méně práv a méně respektu k odlišnostem. A proto se domnívám, že musíme udržovat rovnováhu mezi multikulturalismem a kosmopolitismem.

Myslím, že ve střední a východní Evropě se častěji než s kosmopolitismem potýkáme se vzestupem tradičního nacionalismu, který má tendenci být monokulturní. Jaký je tedy váš názor na nacionalismus?

Tradiční nacionalismus, pravicový nacionalismus, říká, že všichni mají stejnou kulturu, že můžeme být sjednoceným národem pouze tehdy, pokud máme všichni určitou kulturu, nebo ještě hůře, že bychom všichni měli být určité rasy. Tradiční nacionalismus vždy vylučuje některé lidi. S menšinami se nezachází jako s pravými a plnoprávnými členy národa. Zachází se s nimi tak, jako bychom si přáli, aby tu nebyli. V mírnější verzi je lze pouze tolerovat. Tento druh nacionalismu multikulturalismus znemožňuje.

Takže moje pojetí nacionalismu je nacionalismus, který zahrnuje multikulturalismus. Říká, že respektujeme rozdíly, a proto všichni mohou patřit k této zemi a vážit si své příslušnosti k ní. A pokud si toho někteří lidé neváží, pokud si někteří lidé připadají odcizení nebo terorizovaní kvůli své rase, náboženství, kultuře nebo identitě, pak je to problém. Musíme zjistit, co za tím vězí a co s tím můžeme dělat.

Stát by neměl říkat lidem, jaká je jejich národní identita. To patří do demokratického dialogu. Každý by měl být schopen říci, co chápe pod pojmem být Britem*Britkou nebo Čechem*Češkou. Každý by na to měl mít svůj názor, menšiny i většiny, a měli bychom o tom otevřeně mluvit a názory ostatních respektovat. Naše národní identita pak bude utkána prostřednictvím dialogu.

A chápu to správně, že tradičně to stát dělá prostřednictvím škol, kde se vyučuje určitý národní literární kánon nebo dějiny pojaté jako dějiny národa?

Ano. Tento tradiční nacionalismus pro mě představuje velký problém. Někteří lidé se vzdávají nacionalismu, protože tradiční nacionalismus je příliš „ošklivý a silný“. Ale je spousta lidí, kteří mají silný pocit přináležitosti ke své zemi. A kteří mají také smysl pro rovnost a respekt k menšinám. Jenže pokud projevíte neúctu k národní identitě, pak tyto lidi ztratíte a budou spíše následovat tradiční nacionalistické politiky.

Myslím si tedy, že tradiční nacionalismus je problém, ale neměli bychom se vzdávat nacionalismu jako takového. Měli bychom zpochybňovat a testovat, co to znamená být skutečný vlastenec. Neměli bychom dávat pocit skutečné přináležitosti k naší zemi jako bianko šek pravici, ať si na něj vepíše, co chce. Měli bychom spíše říci, co je na naší zemi podle nás cenné a kam by měla směřovat. A to znamená přehodnotit, co to znamená být Brit, co to znamená být Čech, Francouz, Němec a tak dále.

Tento proces přehodnocování nazýváte „pluralitním rozšířením“ nacionalismu. Mohl byste vysvětlit, co tím myslíte?

Abych mohl vysvětlit svou myšlenku „pluralitního rozšiřování“ (orig. „pluralistic thickening“, doslova „pluralitní ztloušťování“), musím objasnit některé alternativní myšlenky liberální. Domnívám se, že existují tři liberální postoje, které je třeba vzít v potaz. Jeden postoj se podobá spíše kosmopolitnímu postoji a zastává názor, že stát by měl být neutrální vůči kultuře, náboženství a snad i vůči jazyku, pokud je to možné. Což je zřejmě v podstatě neproveditelné, ale měl by být co nejvíce neutrální vzhledem k životnímu stylu, kultuře, etice a tak dále. Myslím si, že to není možný stav věcí. Takto žádná země žít nemůže. Vždy jsme měli svou kulturu a zvyky. Jaké máme státní svátky? Jakou kulturu podporujeme? Jaké umění by naše národní galerie měla nakupovat a jaké nekupovat? Co by se mělo učit ve školách? V žádné z těchto oblastí, ale ani v jiných nelze být neutrální.

Druhý liberální postoj se někdy nazývá občanský nacionalismus. Říká: ano, patříme k sobě jako politické těleso lidí, jako političtí občané. Ale každý může mít svou vlastní kulturu. Ano, sdílíme politickou kulturu. Máme demokracii a máme historii, která vypráví o tom, jak se tato demokracie zformovala, a my jsme se tuto historii učili ve školách. A máme i společný jazyk, protože jinak bychom nemohli politicky komunikovat, neměli bychom žádné zákony. Ale to je vše. Nic víc. Je to koncept „tenké“ společné kultury, kultury politické.

Třetím liberálním postojem je liberální nacionalismus, který říká, že potřebujeme více než jen společnou politickou kulturu. Musíme si uvědomit, že každá země má svou historii, ale že existují aspekty, na které je každá země hrdá, a aspekty, na které hrdá není. Lidé to přehodnocují, přepisují své příběhy, zdůrazňují různé části své historie a tak dále. Potřebujeme tedy určitý smysl pro svou kulturu, který přesahuje politický systém nebo to, co je potřeba k udržení liberální demokracie. Tato kultura by však také měla být poměrně slabá, aby menšiny neměly pocit, že jim majorita svou kulturu vnucuje.

Multikulturalismus je čtvrtý postoj. Říká: máme-li jen slabou či tenkou kulturu, jak potom do ní zahrnout kulturní identitu menšin? Lze zahrnout menšiny jako občany v tom smyslu, že mají práva, a lze je zahrnout do oblasti zaměstnanosti. Jak ale ukážeme, že respektujeme jejich kulturní identitu, jejich etnickou identitu, jejich náboženskou identitu nebo jejich rasovou identitu tak, jak ji vidí oni sami? Nemůžeme jim projevit respekt, dokud nemáme politický prostor, kde je kultura důležitým rozměrem. Jak tedy můžeme projevit úctu ke kulturním identitám, když náš politický systém ztenčuje a minimalizuje kulturní identitu? Odpovědí je pluralistické „rozšíření“.

Mohl byste uvést příklad?

Vezměme si příběh Velké Británie. Nechápeme Británii jen z hlediska jejího evropského a náboženského dědictví a chceme projevit úctu k jiným náboženským skupinám, k jiným menšinám. A tak začneme národní identitu rozšiřovat. Toho lze dosáhnout na institucionální úrovni. Příběh, který budou školy vyprávět o britské kultuře a britské společnosti, už nebude jen většinovým příběhem. Budou muset vyprávět příběh o tom, jak se země jako Velká Británie stala multietnickou zemí, příběh impéria, otroctví, boje proti impériu, boje proti otroctví, zrušení otroctví nebo rasismu, příběh o boji za rovnoprávnost atd.

Další institucí, kterou máme, je naše druhá komora v Parlamentu, která se nazývá Sněmovna lordů. Měli bychom v ní mít zástupce menšinových organizací, stejně jako tam máme zastoupení anglikánské církve.

Pak budeme mít symbolickou dimenzi. Nedávno proběhla korunovace krále Karla a byl požádán, aby složil přísahu, že bude respektovat všechna náboženství, nejen anglikánskou církev. Obřadu se krom jiných zúčastnili černošští křesťané, kteří tu měli poprvé gospelový sbor, a biskupky a hlavy menšinových náboženství, kteří se zapojili ke konci obřadu. Začínáme tedy pluralisticky rozšiřovat korunovační obřad. Myslím si, že v téhle symbolické dimenzi je opravdu důležitá role umělců a lidí, kteří pracují v různých kulturních sférách, protože to, co potřebujeme, je nápaditě přehodnotit pojetí naší země. Potřebujeme vyřešit otázku, jak převyprávět náš národní příběh tak, aby byl multikulturalistický?

Co si myslíte o úzkosti ze ztráty identity, kterou tento multikulturalistický příběh může v některých lidech vyvolávat?

Multikulturalismus je založen na respektu k identitám, zejména samozřejmě k identitám menšin a jejich zranitelnosti v našich politických systémech. Multikulturalisté tedy mají citlivost, která jim umožňuje pochopit, proč menšiny mohou pociťovat úzkost ohledně své identity. Menšiny v tomto smyslu mohou cítit, že jejich identita není respektována a že zmizí. Že je křehká. Jistá dynamika multikulturalismu může pak vést k tomu, že majorita tuto úzkost také pocítí. Určitě se to může stát v malé zemi, kde lidé mají pocit, že jsou obklopeni globální dynamikou, což je činí docela zranitelnými. Ale i v Británii a v zemích, jako jsou Spojené státy, část majority také pociťuje oslabení své kulturní identity a spolu s tím i jisté obavy. Necítí se respektováni a mají pocit, že by jejich identita mohla zmizet a že ji někteří lidé aktivně podkopávají.

Jednou z věcí, ke které povzbuzuji multikulturalisty, je zamyslet se nad tím, jak rozšířit naši péči o úzkosti ze ztráty identity menšin i na úzkost ze ztráty identity majority. Myslím si, že bychom měli projevovat respekt k většinovým kulturám a většinové kulturní identitě, pokud nedominují a nepotlačují identity jiných lidí. Dominantní identity nelze respektovat. A jistě existují aspekty většinových identit, které jsou dominantní a kterými se budeme muset obzvláště zabývat. Ale nemusíme pro ně zavrhnout všechny aspekty těchto identit.

V zemích, jako je Velká Británie, především pak ve Spojených státech, je patrná polarizace, která uznává pouze postoje pro a proti rozmanitosti. Domnívám se, že multikulturní nacionalismus může a měl by usilovat o překonání tohoto druhu polarizace tím, že ukáže, že všichni chceme být součástí této země, státu, který respektuje menšiny a který je otevřen přehodnocování a přetváření sdílené společné identity a budoucnosti v rámci spolupráce menšin a majority.

Tariq Modood (*1952) je britský profesor sociologie s pakistánskými kořeny a působí na univerzitě v Bristolu v oborech sociologie a politologie. Je rovněž spoluzakladatelem a ředitelem Výzkumného centra pro studium etnicity a občanství na univerzitě v Bristolu a časopisu Ethnicities. Ve svých výzkumech se zabývá rasismem, rasovou rovností, multikulturalismem a sekularismem. Je autorem knih Multiculturalism: A Civic Idea (2007, 2013) a Essays on Secularism and Multiculturalism (2019) a dalších publikací. Angažuje se také ve veřejném životě a pravidelně přispívá do mediálních a politických debat ve Velké Británii.