Divadlo jako (sebe)reflexe

Divadlo má totiž stále, i v současné digitalizující se společnosti, veřejně exponovanou pozici, i když samozřejmě jen v určitých kruzích. Stačí připomenout lavinu reakcí na inscenaci Olivera Frljiće uvedené v roce 2018 na festivalu Divadelní svět Brno, nebo ohlas Městského divadla Zlín s kabaretem Ovčáček čtveráček v roce 2017. Divadla se také snaží aktivně zasahovat do veřejného prostoru z pozice veřejné instituce. Například CED inicioval výzvu k vyhlášení stavu klimatické nouze města Brna, k níž se připojilo téměř padesát brněnských kulturních institucí. Následně pak vstoupil do Brněnské klimatické koalice, sdružující různé brněnské ekologické instituce a aktivistická hnutí, která v září 2019 spolupořádala celorepublikový Týden pro klima.

Všeobecně se smysl veřejné instituce spatřuje v její základní funkci. V nemocnici se léčí, v muzeu se vystavuje, ve školách se učí a v divadle se dívá – anebo diví? Naštěstí dvojaký výklad slova divadlo (prostor dívání i divení) zůstává věčnou připomínkou, že svět nelze rozparcelovat a rozdělit na segmenty obstarávané kompetentními odborníky. Mnozí jistě potvrdí, že v nemocnici se nejen léčí, ale také opatruje, debatuje o vztazích i politice, navazují se známosti či podplácí. Do školy se mnozí lidé chodí především nudit a pouze vyčkávají na předání vysvědčení či diplomu.

Řekněme, že někdo považuje ve svém životě za důležité aktivně poznávat a hledat cestu k pochopení světa kolem sebe, že přemýšlí, jak se dobře rozhodovat v těžkých životních situacích a jak poznat, co je důležité a kam v životě směřovat. Takový člověk si může všimnout potenciálu veřejné instituce být nejen prostorem „své základní funkce“, ale i prostorem poznání a společného dialogu nad etickými, sociálními, a samozřejmě i současnými politickými i společenskými tématy. Některé instituce k tomu samozřejmě mají potenciál menší a hůře rozvinutelný než jiné. Kulturní a vzdělávací instituce jsou asi vhodnější než instituce zdravotnické. V kulturních institucích tak probíhají různé diskuse, přednášky, konference, lektorské programy, workshopy apod. A protože instituce jsou byrokratické systémy a nemohou fungovat jinak než právě skrze vymezování kompetencí, vykrystalizovala ve větších institucích pozice lektora.

Lektorství divadla, někdy úžeji lektorství dramaturgie, je u nás fenomén poměrně nový, ačkoli například úvody k představením či besedy s tvůrci inscenací se praktikují již delší dobu. Sama jsem se tímto typem činnosti začala zabývat během magisterského studia divadelní vědy, přičemž se soustředím hlavně na popularizaci divadla mezi středoškoláky a středoškolskými učiteli. A jelikož neexistuje pro středoškolskou výuku divadelní analýzy žádná metodika, museli jsme s mými kolegyněmi a kolegy postupně vyvíjet a ověřovat způsoby, jak o divadle mluvit.

Jak divadelní zkušenost proměnit v materiál, na němž se lze něco naučit? Prvně je potřeba redefinovat, v čem spočívá přínos divadelního zážitku či divadla vůbec. Nejčastěji se totiž o divadle v souvislosti se vzděláváním přemýšlí jako o náhražce (povinné) četby. Opustit tento mechanický způsob nahlížení na divadlo lze tehdy, když se k němu přistoupí jako k nástroji (sebe)reflexe.

Častým opakováním v dramaturgických anotacích a recenzích se z původní Shakespearovy filozofické úvahy o poslání divadla stalo klišé. Tezi, že divadlo „nastavuje zrcadlo“ lze však přečíst jakoby „poprvé“ a pak je možné pokusit se zaměřit na to, co tato myšlenka vlastně vyjadřuje. V zrcadle se přece zhlížíme, abychom viděli, jak vypadáme, jestli se nemáme upravit, umýt nebo učesat. Zkrátka dostáváme „zpětnou vazbu“ na ty části těla, které z naší fyzické podstaty sami nikdy nespatříme. Díky zrcadlu můžeme uvidět, jakou máme tvář a barvu očí, jestli nám na čelo někdo něco ve spánku nenapsal. Pohled do zrcadla je stejně jako divadlo spojen s údivem: „Tohle jsem já?“

Nikdy se nepodíváme na to, jak jednáme v každodenních situacích ve svém životě. Jak by nám někdy pomohlo poodstoupit od sebe samých, abychom lépe porozuměli, jak a proč jsme se dostali do oboustranně nepříjemného konfliktu. Umění sebereflexe patří mezi nejušlechtilejší, ale bohužel i mezi ty vzácnější lidské schopnosti, které vyžadují mnoho pokory a sebezapření, a člověk se je jen tak snadno nenaučí. A právě v jinak těžko dostupné možnosti zpětné vazby se ukazuje divadlo jako užitečný pomocník. V divadle, které zobrazuje lidskou realitu lidskou realitou (avšak ne nutně realisticky), totiž můžeme zakusit všechny možné situace, známé i neznámé. Důležitou roli hraje samozřejmě tělesná zkušenost, která je pro každého jedinečná. Konfrontace s tématy osobnějšími i vzdálenějšími v divadle probíhá jaksi z odstupu, jakoby „zkusmo“, v bezpečí „jenom jako“ a někdy doslova „ve hře“, abychom pak „na ostro“ v realitě věděli, do čeho jdeme, a počínali si třeba i moudřeji. Tento bezpečný odstup by však neměl být využit jako úkryt, ale jako prostor pro fantazii, právě pro tu myšlenkovou hru „jenom jako“.

Z toho plyne, že i v divadle, v rámci této společenské události, kterou vykonáváme ve volném čase a často pro zábavu, se můžeme díky „zrcadlení“ lecčemus přiučit. To asi není samo o sobě překvapivé. Co je na tom však zajímavé, divadlo není zdrojem poznání ve smyslu encyklopedickém (i když do jisté míry jistě také), ale mnohem spíše je průvodcem, ukazatelem cesty, nebo ještě lépe různých cest, k informacím.

V dobách relativního blahobytu a bezpečí lze snadno podlehnout zdání, že je vše tak nějak v pořádku, že můžeme studovat, budovat kariéry, starat se o rodiny a stýkat se s přáteli, aniž bychom museli řešit kromě svého osobního života, sebe samých a svých vztahů něco zásadního, že se můžeme pohodlně usadit v přítmí divadla a v klidu se dívat. „Ať si jsou média plná řečí o klimatické krizi, kauzách premiéra Andreje Babiše, vztazích prezidenta Miloše Zemana k Číně a k Rusku, populismu, krizi bydlení, péči o seniory, podfinancovaném zdravotnictví či špatném školství. Žádné takové řeči nás nemohou připravit o to, co jsme si sami vybudovali, a rozhodně není nic z toho, co se říká, natolik fatální. A pokud ano, tak s tím jedinec stejně nic nezmůže.“ Diváků s tímto názorem v současnosti ubývá a vzrůstá nejistota, strach a tíseň. Čím dál více lidí se konfrontuje se zjištěním, že žijeme ve spletitém, neustále se měnícím a méně a méně stabilnějším světě. Pro studenty i učitele je důležité si uvědomit, že na komplexní témata tohoto měňavého světa se různí jak pohledy redaktorů, odborníků i jiných společenských „autorit“, tak i názory prarodičů a rodičů, přátel a známých. A že nikdo z nich nemá jednoduchou odpověď či návod na to, jak se dobře rozhodovat, jaké hodnoty následovat a jak v dnešním světě žít, zvlášť když se značně komplikuje i pohled do budoucnosti, která je nejistější než kdy dřív.

Nástroje, jak tyto otázky zodpovídat, však dostupné jsou. Jedním z nich je kritické myšlení, jež napomáhá dívat se na věci kolem sebe s jistou dávkou odstupu, nepodlehnout (prvním) dojmům a systematicky si utvářet vlastní pochopení světa. V naší internetové informační době si potřebu „výuky“ kritického odstupu uvědomují učitelé již na základních školách. Je však jasné, že kritické myšlení nelze snadno „vyučovat“ v kontextu stávajícího školního systému, v němž je stále nejběžnější metodou frontální výuka. Její princip historicky tkví v disciplinarizaci: velké skupině žáků se předává systematizovaný soubor informací a studenti se učí, jak s nimi zacházet. Kritický způsob myšlení se buduje v rámci dialogu, vedeného rozhovoru, hry či simulované situace, které působí v rámci frontální výuky podvratně a vlastně je do ní téměř ani nelze zakomponovat. Autorita za katedrou totiž platí za svrchovaný objektivně platný názor, což ze své podstaty prostor pro kreativní a svobodné hledání různých perspektiv, ač nevědomě, úplně znemožňuje. V dialogickém učení kritického myšlení neexistují hierarchie, které by bylo možné zpochybnit. Kriticky myslet také není dovednost, ale proces, který je potřeba neustále znovu z(a)koušet a který se v ideálním případě stane naším modem vnímání.

Dalším klišé, s kterým je divadlo spojováno, a na němž však také něco bude, je představa divadla jakožto dialogu. Většinou se tím myslí dialog mezi herci, performery a publikem. V dialogu je to stejně jako se zrcadlem – na svůj obraz, který v zrcadle spatříme, většinou nějak zareagujeme. Přeneseme-li to na divadelní představení, lze říci, že si o tom, co vidíme, něco myslíme, líbí se nám to, nebo nelíbí, rozesmutní nás to, nebo potěší, inspiruje nás to k nějaké myšlence, divadelní zážitek porovnáváme s našimi zkušenostmi a vědomostmi. Tohle všechno, co nám běželo hlavou, se pak může po představení překlopit do opravdového dialogu, což už lze v podstatě považovat za praxi vedoucí k nějakému typu poznání ať už o nás samých, partnerovi, s nímž mluvíme, nebo o tématech, která přineslo dílo samo. Možná se to zdá banální, ale rozhovor o „něčem“, co nás nutí opustit naše myšlenkové a názorové stereotypy, je v dnešní době, kdy komunikujeme velkou měrou zkratkovitě na sociálních sítích či pomocí fotek a hashtagů, ve skutečnosti čím dál větší vzácností.

Umělecká forma divadla, tedy inscenace, má v sobě poznání zakořeněno právě díky principům „zrcadlení“ a dialogičnosti. Čím dál častěji se však divadelní instituce otevírají dialogu s širokou veřejností napřímo a mimo situace divadelních představení. V Brně v roce 2015 zahájilo HaDivadlo během první sezony pod vedením uměleckého šéfa Ivana Buraje ve spolupráci s kulturním čtrnáctideníkem A2 pravidelný cyklus diskusí A2, které zde odstartovaly výraznou dramaturgii nedivadelního programu. Na jaře 2018 začalo HaDivadlo spolupracovat s brněnskou Katedrou divadelních studií FF MUNI, aby nabídlo učitelům středních škol možnost lektorského úvodu před představením vybraných inscenací dramatických textů – spadajících do evropského literárního kánonu, a tudíž i do seznamu literárních děl k maturitě (Havlova Vernisáž, Maryša bratří Mrštíků a Čechovův Strýček Váňa). V letošní sezoně tyto snahy vykrystalizovaly ve stabilní tým lektorů, kteří zajišťují pravidelné dramaturgické úvody pro veřejnost a besedy s tvůrci po představení, jež předtím zajišťovalo umělecké vedení divadla, režisér Ivan Buraj a dramaturg Matěj Nytra. Za radikální posílení dramaturgické linie divadla věnované „vzdělání“ pak lze považovat to, že nemalý prostor dostal v první polovině letošní sezony krátký přednáškový cyklus na téma klimatických změn. Tento neumělecký program divadla se stal rovnocenný tomu uměleckému a připravil půdu pro první premiéru sezony autorské inscenace Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi, která, jak název naznačuje, dané téma zkoumá skrze situaci setkání a diskuze.

Se studenty se při společné analýze inscenace nezabýváme vztahem textu a jeho provedení z odborného teatrologického hlediska. Pokud se inscenuje text, je pro nás důležitý společensko-politický kontext jeho vzniku. Především se však soustředíme na dialogičnost inscenace, tedy na to, jak promlouvá k naší žité realitě. Jak lze postavy, scénografii a režijní styl interpretovat ve vztahu k nám? Snažíme se odhalit, jaký názor se v dané dramaturgicko-režijní koncepci skrývá, a vztáhnout se k němu. Souhlasíme, nesouhlasíme, co nás k tomu napadá? Studenti se tak učí vnímat kontexty inscenace a hledat souvislosti s vlastní zkušeností.

Často se mi na seminářích potvrzuje, že v tom, na co se díváme, spatřujeme a hledáme přesně to, co potvrzuje naše vidění světa. V tomtéž představení vidí zástupci různých generací naprosto odlišné věci, podle toho, jaké vyznávají hodnoty, jakým trendům a stereotypům podléhají. Pro mě osobně je tedy vždy nejzajímavější, jaké interpretace jednotlivých prvků inscenace přinášejí sami studenti, případně vyučující, když se do diskuse také zapojí. Umožní mi tak nahlédnout do reality jejich generace. Jako lektorka nezprostředkovávám studentům to, co mají v představeních vidět. Jde mi o to ukázat jim, jak se lze dívat a jak se lze ptát, aby jim představení něco řeklo, aby s ním mohli komunikovat. Moje maminka, kterou často beru do divadla, se skoro pokaždé po představení zeptá: „Tak o čem to bylo?“ A já svou odpověď vždy končím otázkou: „A o čem to bylo pro tebe?“

Frontální výuka vštěpuje nekritický způsob nakládání s informacemi tak účinně, že pokud se člověk neučí systematicky „pochybovat“ a kriticky myslet někde jinde, je pak pro něj z počátku hodně těžké na tuto perspektivu přistoupit. Frázi „co tím chtěl básník říci“ zná z hodiny češtiny asi každý. Umění se učí tak, že vyučující předá interpretaci díla žákům, ti se ji naučí, napíšou (zkomolí) do testu a obě strany mají hotovo. Bojím se, že „metoda básníka“ je u nás jedním z reliktů minulého režimu, kdy politika jasně udávala, nejen co básníci říkají, ale i co říkat mohou. Propaganda vytvořila smysl toho učit se tuto ve své podstatě absurdní věc. Učit se o umění metodou básníka tudíž dnes nemá opravdu žádné opodstatnění. Věřím, že existuje spousta učitelů, kteří tento přežitý přístup překonávají. Snažím se jen poukázat na to, že školský systém není nastaven dialogicky. Důsledkem toho je, že, když si pak ve škole či mimo ni máme něco sami myslet nebo sdílet svůj pohled třeba na úplně banální věci, může nás to mírně znejistit.

Nejpřekvapivější pro mě byla situace, kterou jsem minulý podzim zažila s maturanty na jednom brněnském gymnáziu. Mluvili jsme o tom, jak se lze optikou divadla dívat na demonstrace, politické projevy, sportovní utkání či veřejné oslavy svátků. Není snadné rozmluvit třídu, kterou člověk vidí poprvé v životě a se kterou stráví pouhé dvě vyučovací hodiny, během nichž konfrontuje studenty s úplně jiným systémem „dostávání se k poznání“, než na jaký jsou zvyklí. Avšak v tomto případě jsem měla pocit, že se jedná o třídu nadprůměrně otevřenou rozvažování, uvažování i interpretaci. Bylo to dáno i dialogickým přístupem paní učitelky, která se sama o téma přednášky velmi zajímala. O to víc mne překvapilo, že po skončení semináře za mnou přišlo pár studentů. Jedna studentka zahájila rozhovor slovy, že se nechtěla vyjadřovat před třídou, ale že má potřebu mi ještě sdělit pár myšlenek. To mne zarazilo, neboť prostor pro závěrečnou debatu mohli žáci využít. Díky její upřímnosti jsem si uvědomila, jak moc je způsob uvažování v rámci diskuse naší kultuře stále cizí a jak je těžké přijmout, že nejde o vědomosti, ale o zapojení do diskuse. Že je důležité proměnit přítomnou situaci v proces (sebe)poznání, přestat se stydět za své otázky a postřehy, nekrotit své emoce a být otevřený konfrontaci s názory druhých. Fyzická přítomnost v debatě je totiž mnohem náročnější než poloanonymní diskuse na sociálních sítích či ve fóru pod článkem. V diskusi na internetu se lidé utvrzují ve svých názorech, sami bezpečně skrytí. Podobá se mariáši, v němž se jeden argument přebíjí jiným. Diskusi, jíž se živě účastním, přirovnávám k tanci. Jedná se o společný fyzický zážitek.

V učebních plánech chybí jistě spousta důležitějších a dnes potřebnějších témat, než je divadlo, za všechny například environmentální výchova. Ambicí by snad ale mohlo být, aby učitelé využívali nabídky „výchovného“ programu divadel častěji a třeba jej v hluchých dnech během maturit a předvánoční doby upřednostnili před návštěvou kina nebo koncertu. Výhodou oproti těmto programům je kreativně a aktivně strávený čas, který funguje právě proto, že se odehrává mimo školní instituci. Zdá se mi, že v Brně existuje čím dál více příležitostí se divadlu přiblížit. Momentálně lze využít nejen lektorských programů v HaDivadle a v Divadle Husa na provázku a nabídky spolupráce s Katedrou divadelních studií, ale také chodit na vybraná představení s členskou kartičkou Klubu mladých diváků (kmd-brno.cz). Pro mladší diváky je určen promyšlený program workshopů a lektorských úvodů v divadle Polárka a letos (2020, pozn. red.) poprvé také probíhá pilotní ročník juniorské univerzity ve spolupráci Divadelní fakulty JAMU a Katedry divadelních studií FF MUNI pod názvem Buď jamák (studujdf.jamu.cz/budjamak), kam se bude možné v příštím školním roce zase přihlásit.

Společnost i svět se neustále proměňuje a za jeden život zažijeme nesčetné množství menších i větších změn. Kolik jen společenských a politických systémů zakusil například člověk žijící mezi lety 1910 a 1990? Z toho vyplývá, že se musíme „učit, jak to chodí“ celý život. Není to bohužel tak, že navštěvujeme školy, aby z nás byli po jejím dokončení hotoví lidé, kteří budou čelit s nabytými vědomostmi nějakému stabilnímu světu. Divadlo jako prostor dialogu tak nemusí být užitečné pouze pro školáky a studenty. Je otevřené každému, kdo se rozhodne dívat se na sebe a kolem sebe.

Autorka je divadelní teoretička, lektorka a redaktorka CEDITu.

Text vyšel v březnu 2020 v CEDITu 02: Prostory dialogu.