Dopisy běloruským politickým vězňům
CED a Ambasáda nezávislé běloruské kultury v ČR spustily mimořádný projekt, jehož smyslem je podnítit sepsání osobních dopisů běloruským politickým vězňům. Autory dopisů mají být významné osobnosti českého kulturního a veřejného života.
„Z tisíců lidí, kteří byli v Bělorusku zadrženi či kteří jsou vězněni zejména v souvislosti s protesty proti neregulérním prezidentským volbám v r. 2020, jsme vybrali osobnosti, které chceme povzbudit a vyslat jim vzkaz, že na ně myslíme a že jejich úsilí a osud nám nejsou lhostejné,“ vysvětluje ambasador nezávislé běloruské kultury v ČR Sjarhej Smatryčenka.
předseda Senátu Parlamentu České republiky
„Přijde nám správné a nesmírně důležité hlasitě upozorňovat českou a světovou veřejnost na to, že Bělorusko a Lukašenkův autoritářský režim jedná nespravedlivě a že potlačuje základní lidská práva. V Bělorusku jsou lidé za mírumilovné a nenásilné projevení svého názoru zatýkáni, vězněni, biti, zastrašováni a jinak potíráni. To je nepřípustné a zásadně se proti takovému jednání ohrazujeme,“ doplňuje ředitel CED Miroslav Oščatka.
Dosud bylo do Běloruska odesláno celkem 24 dopisů.
Semyon Byčkov -> Mikalaj Statkevič
Semyon Byčkov
šéfdirigent a umělecký ředitel České filharmonie
Narodil se v Petrohradě (tehdejší Leningrad), odkud v roce 1974 emigroval do Rakouska a následně do Spojených států amerických, kde roku 1983 získal americké občanství.
Krom jiného působil mezi lety 1985–1989 jako hudební ředitel Buffalo Philharmonic Orchestra a v období 1997–2010 řídil z pozice šéfdirigenta Symfonický orchestr WDR v Kolíně nad Rýnem. V říjnu 2017 byl jmenován šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie na pětileté období, s účinností od sezóny 2018/2019.
Mikalaj Statkevič
politik, lídr strany Narodnaja hramada (sociální demokracie).
Podplukovník v záloze a v 90. letech jeden ze zakladatelů Běloruské asociace vojáků. Doktor technických věd. Jeden z nejznámějších odpůrců Lukašenkova režimu. V roce 2010 byl jedním z prezidentských kandidátů. Od roku 2004 strávil ve vězeních dohromady více než 6 let. Naposledy byl zadržen v květnu 2020 cestou na předvolební mítink Svjatlany Cichanouské. Po několika navazujících administrativních patnáctidenních trestech byl obviněn z organizace hromadných nepokojů. Má ženu, dvě jeho dospělé dcery žijí v Německu.
Radka Denemarková -> Sjarhej Cichanouski
Radka Denemarková
spisovatelka, překladatelka, scénáristka
Studovala bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde roku 1997 získala na titul Ph.D. Následně působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu AV ČR a jako lektorka a dramaturgyně v Divadle Na Zábradlí. Od roku 2004 je spisovatelkou na volné noze. Je autorkou monografie o divadelním a filmovém režiséru Evaldu Schormovi Sám sobě nepřítelem (1998), románu Peníze od Hitlera (2006) či románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) a mnoha dalších.
Díla Radky Denemarkové byla dosud přeložena do 23 jazyků. Je jedinou českou autorkou, která obdržela Magnesiu Literu čtyřikrát – za prózu, za publicistiku, za překladovou knihu a hlavní ocenění Kniha roku 2019.
Sjarhej Cichanouski
videobloger a podnikatel.
Jeho YouTube kanál Strana dlja žizni (Země pro život), na němž rozkrýval byrokratickou zvůli a korupci a poukazoval na bezpráví obyčejných Bělorusů, se stal velice populární, což Cichanouskému přidalo na odhodlání kandidovat na prezidenta. Jeho registrace byla zamítnuta z toho důvodu, že svoji žádost nepodal osobně. To však nemohl udělat, protože byl v dané době držen ve vazbě. Proto nakonec o registraci požádala jeho žena Svjatlana, které bylo vyhověno. Později při sbírání podpisů za svoji ženu byl kvůli policejní provokaci zatčen a obviněn z hrubého narušení pořádku a bránění v realizaci volebního práva. Se ženou Svjatlanou má dvě děti.
Fero Fenič -> Pavel Juchněvič
Fero Fenič
slovenský a český filmový režisér, scenárista, producent, televizní a filmový podnikatel.
Fero Fenič pochází ze Slovenska, kde nejprve roku 1969 nastoupil na katedru žurnalistiky FF Univerzity Komenského v Bratislavě, odkud později přestoupil na Katedru dokumentární tvorby FAMU v Praze. Vytvořil řadu děl, například svůj první autorský celovečerní hraný film Džusový román (1984). V roce 1986 musel opustit studio v Bratislavě z důvodu tzv. protisocialisticské činnosti a v Praze se několik let živil jako turistický průvodce. V roce 1989 natočil v Praze druhý celovečerní film Zvláštní bytosti o proroctví pádu komunismu. V roce 1991 založil vlastní nezávislou filmovou společnost FEBIO (Feničův Biograf). Fero Fenič je také zakladatelem a lídrem známých televizních projektů, např. Gen, Genus, Česká soda, Cestománie. Následně v roce 1993 založil přehlídku nezávislé filmové tvorby FEBIOFEST. Fero Fenič působil v letech 1990-1994 na pražské FAMU jako vedoucí pedagog ročníku režie; za svou dlouholetou činnost byl oceněn například „Cenou 1. června 1953“ za společenskou a politickou publicistiku, kterou uděluje město Plzeň. Jako režisér doposud natočil asi 36 různých filmových děl.
Pavel Juchněvič
od svých 14 let se aktivně účastní protestních
akcí, z nichž mnohé pomáhal zorganizovat. Byl jedním ze zakladatelů aktivistické organizace mládeže Zubr, činným členem mnoha dalších uskupení jako Mladá fronta nebo Evropské Bělorusko. Absolvoval desítky zadržení a pobytů ve vazbě, mnohokrát byl bit policií. Ze střední školy vyhozen kvůli aktivismu, maturitu udělal až 7 let na to.
Pracoval převážně v dělnických povoláních. Vždy zdůrazňoval potřebu mírového protestu. Posledně zadržen 25. září a čelí obvinění z účasti na hromadných
nepokojích. Se ženou má dvě dcery.
Fedor Gál -> Maxim Znak
Fedor Gál
slovenský politik a sociolog, spoluzakladatel
a pozdější předseda hnutí Verejnosť proti násiliu
Po vystudování Střední průmyslové školy chemické ve Zlíně pracoval několik let jako dělník v chemických továrnách a dálkově studoval vysokou školu chemicko-technologickou v Bratislavě.
V roce 1992 se stal doktorem ekonomických věd na Vysoké škole ekonomické v Praze.
V období existence ČSSR patřil ke známým disidentům. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do Sametové revoluce v Bratislavě a spoluzaložil zde občanské politické hnutí Verejnosť proti násiliu. Po rozpadu federace v roce 1992 se odstěhoval do Prahy, kde se mj. věnoval podnikatelským aktivitám; spoluzaložil nakladatelství G plus G a TV NOVA. Od roku 2009 se věnuje zejména filmové dokumentaristice.
Maxim Znak
právník, expert několika mezinárodních programů, např. Světové banky a Rozvojového programu OSN
V roce 2020 se stal právníkem volebního štábu Viktara Babaryky, po zahájení aktivních povolebních protestů byl zvolen členem prezidia Koordinační rady, následně zadržen a nyní čelí obvinění, že vyzýval k činům, jež vedou k poškození národní bezpečnosti státu. Ve vězení držel hladovku. Je ženatý, má syna. Věnuje se sportu (běh na dlouhé tratě, triatlon) a zpěvu vlastních písní.
Tomáš Halík -> Maryja Babovič
Tomáš Halík
vystudoval sociologii a filozofii na Univerzitě Karlově v Praze (1966-1971), kde byl žákem filozofa Jana Patočky.
Za komunistického režimu působil v kulturním a náboženském disentu (bytové semináře, samizdat, podzemní církev). V roce 1978 byl při svém pobytu v NDR tajně vysvěcen na kněze. Koncem 80. let působil jako jeden z nejbližších spolupracovníků kardinála Františka Tomáška. Až do roku 1989 nemohl z politických důvodů přednášet. Pracoval jako sociolog, psycholog a později i jako psychoterapeut. Záhy po revoluci zastával několik vysokých církevních funkcí (sekretář české části biskupské konference) a působil také jako poradce prezidenta Václava Havla. V roce 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími, Benedikt XVI čestným papežským prelátem (2008).
V současné době přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii a sociologii náboženství. Od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie a rektorem Univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze.
Maryja Babovič
rodačka z města Mazyr v běloruském Polesí po absolvování Běloruské státní ekonomické univerzity zůstala v Minsku, pronajala si s kamarádkou byt, sehnala si zaměstnání v kavárně. Den po konci hlasování a vypuknutí hromadných protestů padla na Puškinově náměstí první oběť policejní brutality, Aljaxandr Tarajkouski, zavrazavražděný dvěma ostrými střelami. Hned další den vznikl na tom místě lidový improvizovaný památník, lidé na místo nepřestávali nosit květiny, věnce tam položili i velvyslanci evropských států. Po nocích všechny věnce, květiny uklízeli komunální služby, nápisy na asfaltu odstraňovali. Maryja Babovič byla spolu s Dzjanisem Hrachanavem jednou z těch, kdo obnovil velký nápis na chodníku Nezaponeme!, za což byla zadržená policií, obviněná z hromadného výtržnictví a později ze zvláště rozsáhlého úmyslného poškození cizího majetku, odsouzena k 1,5 roku prospěšných prací.
Michal Hvorecký -> Rascislav Stefanovič
Michal Hvorecký
Michal Hvorecký pochází z Bratislavy, kde vystudoval Gymnázium na Grösslingově ulici (tehdy Gymnázium Červenej armády – GAMČA). Následně absolvoval studium estetiky na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře a poté semestr kreativního psaní na Univerzitě v Iowa City v USA (2004). Dlouho působil na volné noze, pracoval například na výletní lodi na Dunaji (viz jeho román Dunaj v Amerike). V letech 2000–2003 spoluorganizoval v Bratislavě hudební festival Wilsonic; od roku 2014 pracuje v bratislavském Goetheho institutu. O ohlasu jeho děl v zahraničí svědčí rovněž autorská stipendia ve Vídni (MuseumsQuartier), Berlíně (Literarisches Colloquim), Mnichově (Goethe-Institut) a USA (International Writing Program). Pravidelně publikuje v řadě deníků a časopisů na Slovensku i v České republice. Michal Hvorecký je autorem povídek a románů; jeho prózy se uplatňují v divadle i filmu, dokonce si zkusil napsat i dramatický text. Jeho román Plyš byl i zdramatizován a doposud uveden ve třech divadlech – bratislavském Divadle Aréna, ve Schauspielhausu Hannover a v pražském Divadle Na zábradlí. Věnuje se také publicistice a překladů – z angličtiny přeložil například román Ambient spisovatele Jacka Womacka, z němčiny knihu Americký císař od Martina Pollacka.
Rascislav Stefanovič
je architekt a designer interiérů, hráč družstva amerického fotbalu „Minští Zubři“, s nímž získal několik medailí na různých mistrovstvích. V polovině srpna se sám přihlásil do Koordinační rady, stal se členem rozšířené sestavy. 28. září se nevrátil domů, následně se zjistilo, že byl zadržen a brutálně zmlácen. Je obviňován z přípravy hromadných nepokojů. Má ženu a dvě děti 5 a 7 let.
Václav Malý -> Maryja Babovič
Václav Malý
pomocný biskup pražský, spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných
Po dokončení studia na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze byl v roce 1976 vysvěcen na kněze. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Na základě těchto činů byl v roce 1979 zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, obviněn z podvracení republiky a uvězněn na sedm měsíců. Do roku 1989 pracoval jako topič a zeměměřický figurant. Zároveň tajně působil jako kněz a spolupodílel se na katolickém samizdatu. Od roku 1988 byl členem Helsinského výboru.
Během sametové revoluce moderoval velká lidová shromáždění, spoluzakládal Občanské fórum a byl jeho prvním mluvčím. V roce 1997 se stal pomocným biskupem pražským. Aktivně se věnuje problematice politických vězňů a snaží se nenásilnou formou vystupovat proti autoritářským režimům a totalitním praktikám. Jeho biskupské heslo zní „Pokora a pravda.“
Maryja Babovič
rodačka z města Mazyr v běloruském Polesí. Po absolvování Běloruské státní ekonomické univerzity zůstala v Minsku, pronajala si s kamarádkou byt, sehnala si zaměstnání v kavárně. Dne po ukončení hlasování v prezidentské volbě hlasování a vypuknutí hromadných protestů zamřela na Puškinově náměstí první oběť policejní brutality, Aljaxandr Tarajkouski, který byl zasažen dvěma ostrými střelami. Hned další den vznikl na tom místě lidový improvizovaný památník, kam lidé nepřestávali nosit, věnce tam položili i velvyslanci evropských států. Všechny věnce a květiny po nocích odklízely komunální služby, které rovněž odstraňovaly i nápisy na asfaltu. Maryja Babovič byla spolu s Dzjanisem Hrachanavem jednou z těch, kdo na jednom z chodníků obnovil velký nápis Nezaponeme!, za což byla zadržena policií, obviněna z hromadného výtržnictví a později ze zvláště rozsáhlého úmyslného poškození cizího majetku. Ta to jí může hrozit až 10 let vězení.
Luděk Navara -> Jauhen Afnahel
Luděk Navara
český publicista, spisovatel literatury faktu, historik a scénárista. Luděk Navara vystudoval nejprve Stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně a později dálkově historii na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity. Od roku 1995 působil jako redaktor v Mladé frontě Dnes. V současnosti spolupracuje především s deníkem Aktuálně. cz a Českou televizí. V oblasti historie a publicistiky se zaměřuje především na zločiny totalitních režimů či odsun sudetských Němců. Je autorem knih Smrt si říká Tutter (2002), Nacistický vrah ve službách STB (2002) a tří svazků Příběhů železné opony (2004, 2006, 2007), které se staly podkladem pro stejnojmenný televizní seriál. Ke třicetiletému výročí zhroucení komunistického režimu v roce 2019 vyšly Příběhy železné opony v novém upraveném vydání. Luděk Navara úzce spolupracuje se spisovatelem Miroslavem Kasáčkem, s nímž v roce 2009 založil Občanské sdružení Paměť mapující komunistickou totalitu v Československu, a to především v jihomoravském regionu. Společně s Miroslavem Kasáčkem napsali několik publikací věnovaných třetímu odboji a komunistickým represím v 50. letech. Luděk Navara je držitelem novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského (2007), Ceny Antonína Švehly (2010) a spolu s Miroslavem Kasáčkem medaile sv. Cyrila a Metoděje (2016) a Pamětní medaile České biskupské konference (2018).
Jauhen Afnahel
je čtyřicátník, od mládí se aktivně učastní politických organizací (Mladá fronta, Zubr ad.). Vyprofiloval se jako jeden z hlavních pořadatelů pouličních akcí a protestů, kvůli čemu nejednou čelil provokacím a vykonstruovaným obviněním ze strany režimu, byl mlácen policií a pykal administrativní tresty. Při tom je přesvědčen o správnosti nenásilného protestu. Jeden z lídrů iniciativy Evropské Bělorusko. Byl zadržen 25. září a obviněn z účasti na hromadných nepokojích, za což mu hrozí 3-8 let vězení.
Jiří Padevět -> Eduard Palčys
Jiří Padevět
Spisovatel, knihkupec a nakladatel, od roku 2006 ředitel nakladatelství Academia. Po absolvování Střední průmyslové školy zeměměřické studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor Český jazyk a hudební výchova. V roce 1988 začal pracovat jako knihkupec, od roku 2004 působí jako nakladatel a od roku 2006 je ředitelem nakladatelství Academia. Jiří Padevět se ve své vlastní tvorbě zabývá zejména protektorátní a poválečnou historií v českých zemích, kterou rozsáhle zmapoval například v knihách Průvodce protektorátní Prahou (za kterou získal Magnesii literu 2014 a ocenění Slovník roku 2013); Krvavé finále: jaro 1945 v českých zemích a Krvavé léto 1945: poválečná násilí v českých zemích. Publikuje také v časopisech Analogon, Paměť a dějiny a dalších. Je také autorem knih krátkých próz Poznámky k dějinám (2014), Ostny a oprátky (2018) a Sny a sekyry (2019). V roce 2018 vyšla v nakladatelství Academia Padevětova publikace Průvodce stalinistickou Prahou 1948–1956: Místa–události–lidé. Na serveru TV Seznam uvádí pořad Krvavá léta, kde diváky seznamuje s místy spojenými s nacistickou a komunistickou tyranií.
Eduard Palčys
je populární bloger, publicista, vzděláním historik. V r. 2014 jako reakci na ruskou intervenci na Ukrajině založil stránku 1863x.com (rok odkazuje
k protiruskému povstání v Polsku, Bělorusku a Litvě), na níž rusky publikoval populární texty z dějin Běloruska a současné politiky. Za své publicistické texty podepsané John Silver byl obviněn z extrémismu, několik měsíců byl na útěku na Ukrajině, ale pak zadržen v Rusku a předán Bělorusku, několik měsíců zůstával ve vězení, pak v domácím vězení. V následujících letech se významně podílel na pořádání oslav jako 500 let běloruského knihtisku či 100 let Běloruské lidové republiky. Na konci října 2020 byl unesen a pohřešován, později se zjistilo, že odpykával trest 30 dnů vazby za účast na demonstracích. Po uplynutí 30 dnů však propuštěn nebyl, zůstává ve vyšetřovací vazbě a čelí obvinění z organizace hromadných nepokojů. Do vězení odmítli předat i fotografii nově narozené dcery.
MacDonagh Pajerová -> Paval Sevjaryněc
Monika MacDonagh Pajerová
bývalá diplomatka a studentská vůdkyně tzv. sametové revoluce z roku 1989, aktivistka a vysokoškolská pedagožka Během svých studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se v listopadu 1989 stala reprezentantkou organizace STIS (Studentského tiskového a informačního střediska) a začala tak spolupracovat s městským výborem SSM (Socialistickým svazem mládeže) na přípravě demonstrace na Albertově. Dne 21. listopadu 1989 byla jmenována do Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol a vystupovala jako jeho tisková mluvčí. Následně mezi lety 1990-1998 působila jako kulturní atašé na československém a českém velvyslanectví v Paříži, Radě Evropy a Štrasburku. V letech 1998-1999 zastávala funkci mluvčí ministerstva zahraničí ČR. Je předsedkyní občanského sdružení Ano pro Evropu, autorkou a moderátorkou pořadu Evropský manuál pro Českou televizi a několika publikací na evropské téma. Od roku 2004 působí jako vysokoškolská pedagožka na New York University Prague.
Paval Sevjaryněc
politik, novinář, spisovatel. Byl jedním ze zakladatelů organizace Mladá fronta (v Bělorusku jí byla několikrát zamítnuta registrace, proto je zaregistrovaná v ČR), následně jeden z lídrů Běloruské křesťanské demokracie (podle jeho tvrzení, běloruská idea je Ježíš Kristus mluvící bělorusky). Pro boj proti Lukašenkovi byl poprvé odsouzen v roce 2005. Od té doby strávil ve vězeních dohromady asi 6 let. Je autorem několika knih esejistického rázu. V červnu 2020 byl zadržen cestou domů a po několika navazujících patnáctidenních termínech vesměs za účast na předvolebních mítincích byl prohlášen za podezřelého z organizace hromadných nepokojů. Se ženou Volhou má malého syna.
Šimon Pánek -> Ihar Losik
Šimon Pánek
spoluzakladatel, manažer a ředitel humanitární organizace Člověk v tísni. V roce 1988 se stal hlavním koordinátorem humanitární pomoci obětem zemětřesení v Arménii, když společně s Jaromírem Štětinou spoluorganizoval neoficiální materiální sbírku na pomoc postiženým. Během Sametové revoluce byl jmenován jako jeden ze „studentských vůdců“ do Koordinačního stávkového výboru vysokých škol. Za studenty se stal členem Občanského fóra a užšího poradního týmu Václava Havla. V pozdější prezidentské administrativě Václava Havla působil jako zahraniční specialista pro oblast Balkánu a lidských práv. Humanitárně orientované činnosti. V roce 1992 spoluzakládal informační agenturu Epicentrum zprostředkovávající zpravodajství z oblastí zasažených humanitárními katastrofami či celospolečenskými krizemi. V dalších letech se zabýval také filmovou produkcí, prací v nadaci Lidových novin a působením v nevládních rozvojových organizacích tuzemských i zahraničních. Za své široké spektrum aktivit získal několik prestižních ocenění (2003: Evropan roku, 2010: Cena Paměti národa). V roce 2002 jej prezident Václav Havel vyznamenal medailí za Zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných. V současnosti je členem Evropské rady pro zahraniční vztahy, zakládajícím členem Rady evropského partnerství pro demokracii a od roku 2017 lektorem European Leadership & Academic Institute (ELAI). V pracuje jako předseda Centra občanské společnosti Praha působícího v zemích bývalého Sovětského svazu.
Ihar Losik
je externí konzultant Radia Svoboda a bloger, správce velice populární stránky „RB golovnogo mozga“, na němž psal o absurditách běloruské politiky. Vzděláním učitel cizích jazyků. 25. června byl zadržen doma v Baranavičích. Je obviněn z organizace a účasti na akcích hrubě narušujících veřejný pořádek. Ve vězení, podle jeho ženy Darji, mu vytvořili nelidské podmínky. Od poloviny prosince drží protestní hladovku. Se ženou mají malou dceru (necelé 2 roky).
Martin Putna -> Andrej Papov
Martin Putna
literární historik a kritik, komparatista, překladatel, spisovatel a pedagog Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Po revoluci absolvoval v letech 1991-92 studijní pobyt na Ludwig-Maxmilians Univerisität v Berlíně. Jako pedagog působil převážně na Univerzitě Karlově, kde nejprve na filozofické fakultě vyučoval starší ruskou literaturu a komparatistiku. V roce 2006 přešel na Fakultu humanitních studií, kde působí dodnes. Doktorát získal v roce 1995, docenturu pak o tři roky později za monografii Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Teologického vzdělání dosáhl na Teologické fakultě v Českých Budějovicích (1998-2000). Zabývá se především literaturou pozdní antiky, katolickou literaturou, vztahy mezi uměním a náboženstvím, homosexualitou a kulturou.
Věnuje se také publicistické činnosti ať už jako redaktor (Katolický týdeník 1990-91, Souvislosti 1990-1997) či autor komentářů recenzí a glos pravidelně publikovaných v řadě českých periodik. V letech 2008-2011 byl ředitelem Knihovny Václava Havla. Pravidelně se zapojuje do kampaní českého občanského aktivismu (podpora Ukrajiny, vymezení se vůči pravicovému extremismu). V roce 2011 získal za svou publikaci Václav Havel – duchovní portrét v rámu české kultury 20. stol. prestižní cenu Toma Stopparda.
Andrej Papov
absolvoval Vyšší podnikatelskou školu v Minsku v oboru ekonomický management, brzy ale pochopil, že ho víc baví řemeslnické práce a zároveň začal samostatně studovat počítačovou grafiku, čemuž věnoval téměř všechen volný čas. Jako dobrovolník pomáhal s pořádáním výstav. 9. srpna 2020, hned první den povolebních protestů, Andrej byl zraněn gumovým projektilem a zábleskovým granátem. Po ošetření v nemocnici se vracel domů, avšak před vlastním domem byl zadržen policií, které se přiznal, že se účastnil protestů. Následující 3 dny strávil ve vazbě. Pak 31. srpna byl povolán na rozhovor na policejní stanici a další den ráno zadržen pro podezření ze spáchání trestného činu podle par. 293 účast na hromadných nepokojích.
Martin Reiner -> Alana Gebremariam
Martin Reiner
český básník, prozaik, nakladatel a organizátor kulturního dění. Po listopadu 1989 se podílel na založení revue Proglas, v jehož redakci pracoval do dubna 1990. Následně žil na volné noze a organizoval různé kulturní akce, například první brněnská vystoupení Josefa Škvoreckého, Zdeny Salivarové nebo Pavla Tigrida, či cyklus přednášek Škola poezie. Mezi únorem a zářím 1991 působil jako tiskový mluvčí Ministerstva kultury ČR.
V říjnu roku 1993 se Reiner stal šéfredaktorem nakladatelství Lidová demokracie–Petrov, které patřilo Československé straně lidové. V jeho rámci pořádal spolu s básníkem Jiřím Kuběnou Setkání básníků na Bítově a v rozmezí let 2001 až 2004 Mezinárodní básnický festival Poezie bez hranic, na který navázala soutěžní přehlídka Slam Poetry. Po zrušení nakladatelství v roce 2005 založil Reiner menší nakladatelství Druhé město. Jako dramaturg, autor scénářů a režisér uvedl na Malé scéně Mahenova divadla cyklus inscenované poezie První čtení (1993−1994).
Alana Gebremariam
je čerstvě vystudovaná zubařka (Běloruská státní medicínská univerzita) a od r. 2018 občanská aktivistka (Mládežnický blok, je ve vedení Běloruského sdružení studentů), za běloruské sociální demokraty kandidovala v parlamentních volbách r. 2019. Po vypuknutí povolebních protestu v srpnu 2020 se stala členkou hlavní sestavy Koordinační rady a zástupkyní Svjatlany Cichanouské ve věcech mládeže a studentů. Od dětství se potýká s diskrimanačními nebo častěji posměšnými projevy kvůli etiopskému původu jejího otce. 12. listopadu v domech několika studentských aktivistů včetně Alany Gebremariam proběhly domovní prohlídky, samotní aktivisté včetně Alany byli zadrženi. Později se zjistilo, že je obviňují z organizace hromadných nepokojů.
Pavel Rychetský -> Maryja Kalesnikava
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu České republiky. Vystudoval práva na Právnické fakultě univerzity Karlovy, následně se stal signatářem Charty 77 a nově zformovanému hnutí pomáhal s právními dokumenty. V této době publikoval v samizdatu i exilových časopisech. V roce 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů Občanského fóra. Po revoluci byl jmenován generálním prokurátorem a poté místopředsedou federální vlády. Po roce 1992 pracoval jako advokát, specializující se především na legislativní oblast. V roce 1996 kandidoval za Českou stranu sociálně demokratickou a byl zvolen senátorem. O dva roky později se opět stal místopředsedou vlády a zároveň předsedou její legislativní rady. V roce 2020 byl vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. Třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
Maryja Kalesnikava
vzděláním flétnistka a dirigentka. Přes deset let studovala a pracovala v německém Stuttgartu. V roce 2017 se stala uměleckou ředitelkou nového kulturního prostoru v Minsku založeného Belgazprombankem, v jehož čele stál Viktar Babaryka. Na jaře 2020 se stala členkou volebního štábu Babaryky a po jeho zatčení a nepřipuštění k volbám se stala členkou ženského „volebního triumvirátu“ Kalesnikava – Capkala (žena dalšího nezaregistrovaného kandidáta) – Cichanouská. Po vypuknutí povolebních protestů se stala členkou prezidia Koordinační rady, byla unesena tajnou policií a nucena k opuštění Běloruska, což se nepovedlo uskutečnit, jelikož Kalesnikava na hraničním přechodu roztrhala svůj pas. Neprodleně byla vzata do vazby a čelí obvinění, že vyzývala k činům, jež vedou k poškození národní bezpečnosti státu.
Olga Sommerová -> Aljaxandr Vasilevič
Olga Sommerová
dokumentaristka a režisérka. V roce 1977 absolvovala Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění – katedru dokumentární tvorby, načež působila jako redaktorka dokumentaristické redakce Československé televize (1979-1980) a poté jako režisérka Krátkého filmu Praha (do r. 1993). V letech 1991–2002 vyučovala na pražské FAMU, kde byla roce 1992 zvolena předsedkyní Akademického senátu. Je členkou Asociace režisérů a scenáristů (ARAS) a České filmové a televizní akademie (ČFTA). Jako režisérka Krátkého filmu Praha točila dvanáct let dokumentární filmy pro kina na formát 35 mm. Po revoluci v roce 1989 natáčela dokumentární filmy pro Českou televizi, ve kterých se zabývala sociálními tématy a mezilidskými vztahy, později významnými osobnostmi a fenomény společenského a uměleckého života, feminismem a nedávnou historií naší země. Natočila 122 filmů, za něž získala čtyřicet cen na domácích a zahraničních filmových festivalech.
Aljaxandr Vasilevič
podniká v reklamě, vlastní významnou kulturní galerii v Minsku a několik internetových časopisů/portálů. Byl zadržen 28. srpna a zatím není známo, podle kterého paragrafu proti němu bude vzneseno obvinění. Podle stejného - zatím utajovaného - paragrafu je jako podezřelá vedena také jeho žena. Nadzeja Zeljankova, ta zůstává doma s dcerou a na konci listopadu má porodit své druhé dítě.
Erik Tabery -> Scjapan Latypav
Erik Tabery
český novinář, publicista a šéfredaktor týdeník Respekt. Absolvoval bakalářské studium žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, magisterské studium politologie nedokončil. V redakci týdeníku Respektu začal pracovat již v roce 1997, od roku 2009 je jeho šéfredaktorem. Ve své komentátorské a publikační činnosti se věnuje především reflexi domácí politiky. Je držitelem několika prestižních ocenění: např. Novinářské křepelky pro žurnalisty do 33 let (2002), novinářské ceny Ferdinanda Peroutky (2008) či Novinářské ceny za rok 2011. Řadu úspěchů zaznamenal také v publicistice. V roce 2006 vyšla jeho první kniha Vládneme nerušit, věnovaná období tzv. Opoziční smluvy, jejíž důsledky ovlinily českou politiku na další desetiletí. Publikace získala prestižní cenu Toma Stopparda a byla nominována v kategorii publicistika na cenu Magnesia Litera za rok 2006. V roce 2007 vznikl dle stejnojmenné předlohy dokumentární film Vládneme nerušit, který získal cenu Trilobit. Jeho dosud posledním výrazným počinem je získání Magnesie litery (2018) za třetí publikaci Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše, která se dočkala i divadelního zpracování v Divadle na cucky v roce 2019.
Scjapan Latypav
arborista a průmyslový alpinista. Ve dvoře jeho domu na zdi trafostanice vzniklo graffiti dvou dýdžejů, kteří během prorežimního hromadného venkovního koncertu pustili revoluční píseň Peremen a zvedli ruce na znamení vítězství, načež byli zatčeni. Graffiti se rovněž stalo symbolem protestu, a i když bývalo noc co noc zamalováváno na rozkaz shora, místní obyvatelé ho pokaždé hned obnovili. Když údržbáři přišli jednou ve dne už v doprovodu lidí v civilu, kteří o sobě tvrdili, že jsou z policie, Scjapan Latypav zakryl grafiti svým tělem a žádal po mužích v civilu, aby se mu řádně prokázali, že jsou skutečně od policie. Tenkrát „policisté“ odešli s nepořízenou, jelikož se k Scjapanovi připojili další místní, ale pár dní na to byl Scjapan Latypav doma zatčen, na místě surově zbit a odvezen do vězení. Následně během domovní prohlídky byly v jeho bytě nalezeny chemikálie, které jako majitel firmy na ničení bolševníku potřeboval ke své práci. Byla však obviněn z toho, že se chystal nebezpečné jedy použít proti policii. Poté, co o jeho činu a zatčení referovaly sociální sítě, Scjapan Latypav byl rozpoznán na starším videu ze srpna, jak během vůbec prvního ženského protestního průvodu rozdával účastnicím květiny.
Kateřina Tučková -> Marfa Rabkova
Kateřina Tučková
spisovatelka, publicistka, kurátorka. V letech 1999-2006 vystudovala historii uměnía český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dále pokračovala v doktorských studiích historie umění na Univerzitě Karlově v Praze, které v roce 2014 ukončila disertační prací o Skupině Rada. Během této doby vydala řadu odborných publikací z oblasti výtvarného umění: například publikace Na hraně příběhu – Sochy v ulicích (Dům umění města Brna, 2013) a Fabrika – příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (Host, 2014) vyšly jako libreta k výstavním projektům. Je autorkou několika úspěšných románů, například Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009) či Žítkovské bohyně (Host, 2012). V roce 2018 započala svou původní divadelní hrou na motivy života první české hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové – Vitka (Husa na provázku, 2018) – tvorbu pro divadlo. Kateřina Tučková spolupracovala či spolupracuje s časopisy Respekt, Salon (kulturní příloha deníku Právo), Deník N, Tvar, Literární noviny a Weles.
Marfa Rabkova
koordinátorka dobrovolníků nejznámější běloruské lidskoprávní organizace Vjasna. Vystudovala Fakultu přírodních věd na Běloruské státní pedagogické univerzitě a pokračuje ve studiu na Evropské univerzitě humanitních věd ve Vilniusu, obor Mezinárodní právo. Během volebního období byla jednou z hlavních koordinátorek dobrovolných nezávislých pozorovatelů, přičemž spolupracovala s přibližně 1500 dobrovolníky. Někteří z nich byli zadrženi přímo během voleb, často bezprostředně ve volebních místnostech. Marfa Rabkova byla zadržena a obviněna z přípravy a školení osob, které měly organizovat hromadné nepokoje. nepokojů. Je rok vdaná, doma na ni kromě manžela čeká kocour.
Miloš Vystrčil -> Viktar Babaryka
Miloš Vystrčil
předseda Senátu Parlamentu České republiky. Vystudoval obor matematika-fyzika na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Následně vyučoval na Gymnáziu Otokara Březiny a od roku 2009 přednáší na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Politickou dráhu započal během Sametové revoluce, kdy spoluzakládal Občanské fórum v Telči. V roce 1991 vstoupil do nově vzniklé Občanské demokratické strany, ve které v současnosti zastává funkci místopředsedy. Od roku 2010 působí v Senátu parlamentu České republiky; mezi lety 2016 až 2020 jako předseda senátorského klubu. V této době navázal na svého předchůdce Jaroslava Kuberu, a i přes odpor ostatních ústavních činitelů dokončil realizaci cesty senátní delegace na Tchaj-Wan. V Legislativním dvoře parlamentu Tchaj-Wanu obdržel medaili za parlamentní demokracii.
Viktar Babaryka
bankéř a mecenáš. Od roku 2000 řídil Belgazprombank. Založil několik dobročinných nadací (kulturní, na pomoc
nemocným dětem atd.). Stal se zřejmě nejpopulárnějším prezidentským kandidátem, avšak k volbám nebyl připuštěn. Ve vykonstruovaném procesu je obviněn spolu se svým synem Eduardem z ekonomických zločinů.
Michael Žantovský -> Maryna Hlazava
Michael Žantovský
diplomat, překladatel, ředitel Knihovny Václava Havla. Po studiích psychologie na Univerzitě Karlově a na McGill University v Montrealu pracoval jako výzkumný pracovník v psychiatrickém ústavu v Praze, kde se věnoval výzkumu nonverbálního chování a teorii motivace. Od roku 1980 pracoval jako překladatel a publicista. Přispíval pravidelně do samizdatu a od roku 1988 působil coby pražský dopisovatel agentury Reuters. V revolučním roce 1989 se stal zakládajícím členem české pobočky PEN, která byla v komunistické éře v Československu zakázána. Michal Žantovský patří mezi zakládající členy Občanského fóra a blízké spolupracovníky Václava Havla, jehož byl nejprve tiskovým tajemníkem, mluvčím a později také ředitelem jeho prezidentské Kanceláře. Od roku 1992 působil v diplomatickém sboru a aktivně se věnoval i vnitrostátní politice. Od září 2015 zastává post ředitele knihovny Václava Havla.
Maryna Hlazava
pracuje jako lektorka angličtiny. Zadržena za uspořádání chorovodu (kolektivního tance) na ulici Brestu během jedné z protestních akcí. Obviněna z hrubého narušení pořádku. Je dcerou brestského ruskojazyčného básníka Vladimira Glazova (Hlazava), který svého času vystupoval v rámci setkání s běloruskými básníky v Knihovně Václava Havla.