Změna programu vyhrazena: na pomezí divadla, adrenalinového sportu a meditace

Je Změna programu vyhrazena opravdu improvizace? Zdá se až k neuvěření, že vše probíhá bez přípravy tady a teď.

Tereza Volánková: Je. Co bychom z toho měli, kdyby nebyla? Podvod na diváky i na nás, stres, jestli se to vymyšlené nebo dokonce nahozené, ale zatím nenazkoušené „představení“ povede podle plánu, a jako bonus hromadu trapna. Troufám si tvrdit, že divadlo funguje buď právě hned napoprvé, a nebo pak zas až v momentu, kdy je precizně nazkoušené. (A někdy samozřejmě nemusí fungovat ani za těchto podmínek.) Těch mnoho pokusů mezi tím je upachtěný polotovar, který, myslím, nepatří před diváky. Věci, co se přímo tam zrodí, fungují vždycky líp než předem vymyšlené vtipy. Zaručuju, že rozdíl je poznat. A aby se něco zrodilo, stačí se nebát a dobře poslouchat.

Co stálo za nápadem vytvořit improvizační herecký trojúhelník za doprovodu jednoho hudebníka?

Dominik Teleky: Po úspěšném formátu Zkušebna jsme hledali vhodné způsoby, jak pokračovat v improvizaci „nanovo“. Napadla nás komornější verze absolutního freestylu o třech hercích za doprovodu hudebníka, který v improvizaci zastupuje nikoliv hudební doprovod, ale plnohodnotného člena improvizačního týmu, který je schopen svými prostředky děj začít, posunout i skončit. Při improvizaci v tomto počtu nejde spoléhat, že někdo něco udělá za vás, když se zrovna necítíte, zároveň je tam vždy někdo, kdo vás podrží, když si to situace žádá. Učíme se víc soustředit, vnímat a zachycovat impulsy, které dříve nebo později vždycky přijdou, a dávat jim konkrétní podobu tady a teď. Zároveň se v tak úzkém kruhu účinkujících máme lepší možnost sehrát, poslouchat a navzájem se jeden na druhého napojit. Radost z povedené improvizace a přítomného okamžiku na jevišti je doslova neopakovatelná. Jednoduše řečeno, za tímto nápadem stála láska k improvizaci.

Proč by na improvizační formát, jako je Změna programu vyhrazena, měl přijít člověk, který o něm dosud nikdy neslyšel?

Dalibor Buš: Důvodů je více. Zaručujeme, že to pokaždé bude něco úplně nového. Jistě to bude z podstaty věci napínavé a je velmi pravděpodobné, že i zábavné a dramatické. Hlavně ale existuje jedna skutečnost, která se k povedené otevřené improvizaci váže a která se sice nedá exaktně prokázat, ale ani vyvrátit: Situace a příběhy, které se objeví na jevišti, jsou příběhy z myšlenek diváků smíchané s těmi našimi. Jako bychom je tahali přímo z kolektivního vědomí, aniž by je někdo vyslovil. Proto se nám tolik vyplatí si nic předem nepřipravit a ani si například nenechat zadávat od diváků úkoly. Naše hlavní zodpovědnost před představením je v podstatě najít v sobě tolik odvahy a svobody, abychom si nevytvářeli předsudky, jak to dopadne a co se tam bude dít. Zbytečně bychom tím kalili sdělení, které má být vyjeveno. Takže uvidíte něco mezi divadlem, adrenalinovým sportem a meditací.

Jakou roli v tomto případě hraje hudba?

Martin Konvička: Do improvizace jsem s touhle partou šel právě proto, protože nechtěli jen hudbu. Chtěli další element, další proměnnou. Úloha hudby je tím pádem úplně normální, zní a zabarvuje situace, ale moje role v tomhle formátu jsou nejen hudba a zvuk, můžu dělat co chci a uznám za vhodné, reaguju svými možnostmi, jejichž součástí jsou i reakce zvukové a hudební, ale v improvizaci se ze mě často stává taky kulisa, herec, nástroj nebo divák. Má hlavní úloha je tím pádem stejná jako úloha ostatních – pozorně poslouchat.

Rozhovor vedla: Barbora Olšanová