Před dvaceti pěti lety vzniklo Divadlo U stolu

 
Divadlo u stolu původně fungovalo nezávisle v různých, primárně nedivadelních prostorech, načež se několik let po revoluci stalo součástí Centra experimentálního divadla. Tam jsi se k jeho činnosti připojila také ty?
 
Ano, ve středu 6. 12. uplyne dvacáté páté výročí od zahájení činnosti Divadla u stolu. S bývalým ředitelem CEDu Petrem Oslzlým a s výtvarníkem Rosťou Pospíšilem jsme přemýšleli, jak se k tomuto výročí postavit. Nakonec jsme se shodli na tom, že lépe než teoretické rozebírání přínosu DUSu zafunguje zahrát obnovené koncertní představení Blues U stolu, které bylo stabilní součástí činnosti divadla. Texty Rosti Pospíšila, které čítával František, přečte jeden ze skalních spolupracovníků DUSu a také herec Divadla Husa na provázku Honza Kolařík. Součástí večera bude také projekce dokumentu Petra Barana František Derfler u stolu a hlavně setkání všech přátel a spolupracovníků divadla.

Samotné Divadlo u stolu vzniklo v roce 1988 jako nezávislá scéna. Když později František Derfler odcházel z pozice šéfa činohry Národního divadla v Brně, kde působil v letech 1990 až 1997, nabídl mu tehdejší ředitel CEDu Petr Oslzlý možnost působit v této instituci, resp. převést Divadlo u stolu pod CED a divadelní tvorbu realizovat v prostorách zdejší Sklepní scény.  Sama jsem v začátcích divadla nijak nefigurovala, pamatuji si ale, že když jsem pracovala v HaDivadle, o Františkovi se tam hodně mluvilo – spolupracoval totiž často s některými herci ze souboru, které si tzv. půjčoval do svých projektů.  Všichni si spolupráci s ním moc pochvalovali, brzy se z Divadla u stolu stal pojem.

František Derfler v inscenaci Pět dopisů Olze (premiéra 8. 2. 1990), foto: Archiv CED

František Derfler a Jiří Bulis v inscenaci Průkaz totožnosti (premiéra 19. 3. 1989), foto: Archiv CED

František Derfler (1942–2019), divadelní tvůrce a organizátor, je neodmyslitelně spojen s Divadlem u stolu. Nejen že jej založil, ale také se na všech aspektech jeho činnosti aktivně podílel. Jak konkrétně vypadala tvá spolupráce s ním?
 
V roce 2013 jsem se vracela z mateřské dovolené a náhodou jsem zjistila, že z DUSu odchází tajemnice a hledá se někdo místo ní. Jelikož jsem věděla, že provoz tohoto divadla je spíš malý, dávalo mi smysl zkusit se po několikaleté profesní pauze vrátit právě tam. Tušila jsem, že s Františkem bude příjemná spolupráce, ale vlastně jsem si vůbec neuměla představit, jak moc krásné období to bude.

Pamatuji si, že na první schůzce – během něčeho jako pohovoru – mi František řekl, že na mě má zásadní otázku: jestli prý vím, jak se jmenoval pes hochů od Bobří reky? Zůstala jsem něj zaskočeně koukat a přiznala, že nevím, že mě to asi nikdy nezajímalo. František na to odpověděl, že to nevadí a přijal mě, nicméně se mě pak na to každý rok znovu ptal. Vždy jednou za čas přišel, a zeptal se, jestli už vím, jak se ten pes jmenuje. Měl své záludné otázky (smích). A také specifický smysl pro humor: užíval si třeba různé „herecké příchody“ do kanceláře. Jednou například strašlivě zabušil na dveře, a to tak silně, že se každý uvnitř musel leknout. Pak si ale sám lehl na zem, takže když jsem vystrašená, co se děje, běžela z kanceláře otevřít dveře na chodbu a tam viděla ležícího Františka, skoro jsem dostala infarkt. Byl to jeho oblíbený humor. Jeho vtip doprovázela také velká laskavost. František občas přišel s kyticí a jen tak mi ji dal se slovy, že si mě musí vyladit do pohody. Dělal zkrátka takové překvapivé věci, krásná gesta.

František Derfler v kanceláři Divadla u stolu v areálu CED, foto: Archiv CED

Co všechno jsi jako tajemnice měla na starost?

Víceméně veškeré produkční a provozní věci. Charakteristické byly tím, že DUS nedisponoval vlastním hereckým souborem. Největší dobrodružství proto vždy představovalo vytvoření fermanu; najití časových možností, jež by se hodily pro všechny „půjčené“ herce a herečky. František si vybíral kvalitní, a tedy časově vytížené spolupracující osoby, hojně obsazované ve svých vlastních divadlech. Vše skloubit byl často oříšek. Kanceláře jsme měli nahoře, v nejvyšším patře CEDu, samotný hrací prostor zase úplně dole, ve sklepě, takže jsem toho taky hodně naběhala (smích).

 
Vnímala jsi tvorbu Františka Derflera, potažmo celého DUSu, jako experimentální?

Inscenace, které František vytvářel, byly tak čisté – formálně vlastně jednoduché, dalo by se říct, že pro mě představovaly naprostý opak tehdejšího mainstreamu a v tomto směru, podle mého názoru,  spočívala ona experimentálnost. František měl cit pro hry i pro herce. Nikde jinde jsem se s takovou poetikou a specifickou estetikou nesetkala. Když jsem nastoupila do DUSu, jeho repertoár jsem popravdě spíš neznala. Proto jsem po večerech poctivě chodila úplně na všechno, co se hrálo, abych si inscenace „nakoukala“.  Při každém představení jsem si přitom říkala, že je to skvělé; že jsem hrdá, že k tomu patřím.

Inscenace Teď na krk oprátku ti věší (premiéra 2. 12. 2011), foto: Archiv CED

Inscenace Teď na krk oprátku ti věší (premiéra 2. 12. 2011), foto: Archiv CED

Dal by se označit nějaký prvek, který měly všechny inscenace společný?

Františkovy inscenace byly vždy textové – tedy založené na pečlivém výběru i precizní znalosti inscenovaného textu. Často inscenoval poetické struktury, ale ne nutně. Zároveň se také nedá říct, že by se v DUSu nepracovalo i pohybově. Například v případě inscenace Teď na krk oprátku ti věší (2. 12. 2011), vzniklé podle textů Ireny Žantovské a Francoise Villona, se jednalo o tanečně-hudební tvar se skvělými písněmi. Pamatuji si také, že tam herecky exceloval úžasný Luboš Stárek.
 
František vytvářel představení, která se na malé Sklepní scéně CEDu možná jevila komorně, ve skutečnosti ale šlo o velké tvary. Možná i proto, že dříve působil v Mahenově činohře, zkrátka tíhl k velkému divadlu. Součástí inscenace Don Juan a Faust  tak například byla scéna plesu, v jejímž rámci na jeviště vběhlo a tancovalo osm kostýmovaných studentů JAMU. Nebo v inscenaci I obešel já polí pět (Edgar) se v jednu chvíli roztančily postavy strašidel-umrlců, a ve zběsilém rytmu choreografie Hany Halberstadt roztáčely rozměrnou rakev nad hlavou. Chci tím říct, že se František nikdy nenechal malou Sklepní scénou koncepčně limitovat.

Inscenace Don Juan a Faust (premiéra 3. 12. 2017), foto: Archiv CED

Inscenace I obešel já polí pět (Edgar) (premiéra 4. 6. 2015), foto: Archiv CED

Lze produkce Divadla u stolu charakterizovat i specifickým výtvarným zpracováním?
 
Ano, Františkovým dlouholetým a zásadním spolupracovníkem od samého začátku Divadla u stolu byl malíř Milivoj Husák. Milivoj měl na starost skoro všechny scénografie včetně rekvizit, které jsme pak léta měli vystavené v kanceláři jako artefakty svého druhu. Velkou část toho, co Milivoj pro DUS vytvořil, jsme po ukončení činnosti divadla věnovali do Národního muzea – Divadelního oddělení, které spravuje Libor Vodička. Jsem moc ráda, že se přesun předmětů a jejich uchování v muzeu podařilo při konci DUSu zrealizovat.

Jednalo se tedy o Milivojův výtvarný vklad, co charakterizovalo produkce DUSu po vizuální stránce – většinou jednoduchá scéna, ale velmi výtvarně působivá. František nicméně často a rád spolupracoval také s výtvarnicemi Janou Zbořilovou, třeba na inscenaci Král umírá, nebo Sylvou Zimulou Hanákovou (například Don Juan a Faust).  Spolupracovníky si František vždy vybíral tak, aby ono propojení scénograficko-režijní koncepce fungovalo ve prospěch textu.  

O Divadle u stolu se často mluví jako o scéně pro náročného diváka, vnímala jsi to tak?
 
Výtvarník a spolupracovník DUSu Rosťa Pospíšil v nadsázce říkával, že kdo se v Divadle U stolu zasměje, měl by chtít vrátit vstupné ... Ale ve skutečnosti takhle explicitně o své tvorbě František, myslím, nikdy neuvažoval. Já to tak také nevnímala. Vzhledem ke zmíněné orientaci na text Františkovy inscenace pravděpodobně přitahovaly určitý typ diváka, DUS si ale vybudoval diváckou základnu napříč různými kategoriemi. Řekla bych, že se v jeho inscenacích odrážela sice vážná ale zároveň univerzální témata, která dřív nebo později každý nějak řeší, jako třeba smrt a fenomén odcházení a pomíjivosti.  

Určitě to nebylo tak, že by si František řekl, že nic humorného programově dělat nechce. Ještě před ukončením činnosti chtěl například inscenovat groteskní loutkárnu s názvem Kurando a Špádolíno aneb spolek vrahů ze Švábského pomezí, též Věnceslav a Adléta jinak Loupežné přepadení hradu Šlakenvaldu s podtitulem Strašlivá rytířská – loupežnická činohra.

Inscenace Jób (premiéra 12. 12. 2016), foto: Archiv CED

Kdybys měla Františka připomenout jinak, než jeho divadelní tvorbou, co bys zmínila? Jaké měl třeba záliby? 
 
Měl moc rád zvířata a přírodu. A také dobré jídlo, to jsme měli společné, byl zejména na sladké. Na první čtené zkoušky jsem pokaždé něco upekla a František se na to, myslím, vždy moc těšil. Při samotném setkání týmu nad novým textem pak bylo vidět, jak si to užívá, jak se na proces zkoušení a celou práci kolem ohromně těší. A to bylo samozřejmě nakažlivé.

František si také „ujížděl“ na dražbách obrazů – miloval krajiny, měl jich celou sbírku. Já už jsem zapomněla jména různých malířů, které měl rád, protože to není můj obor, ale často jsem mu s tím pomáhala (hlídala nějaké aukce na internetu). A dělala jsem to ráda, pomáhala jsem mu ne jako šéfovi, ale kamarádovi, protože přátelé se z nás opravdu stali. Myslím, že přátelský vztah měl s každou tajemnicí nebo bližší spolupracovnicí či spolupracovníkem, že to ani jinak nešlo. Spolupracovat s ním byla prostě vždycky velká radost.

Fotografie z premiéry inscenace Don Juan a Faust, 3. 12. 2017, foto: Archiv CED

Rozhovor s Vandou Košuličovou vedla Amálie Bulandrová.