Co je to alternativa? Vůči čemu alternativa?

Proč se letos Thálie rozhodla divadelní ceny neudělovat klasickým způsobem?
Bylo by to nefér. Některé kategorie by nesehnaly ani trojici nominovaných. Snad nám tato sezona dovolí být trochu standardnější a my budeme moci hodnotit nejen ji, ale připomenout i pár výjimečných výkonů, na které došlo při premiérách v této nezvyklé době.

Součástí Herecké asociace jste už drahnou řadu let, od listopadu roku 2017 ji dokonce vedete v roli prezidenta. Co jsou z vašeho pohledu klíčové divadelní trendy?
Obecný trend je takový velký divadelní chaos. Velká neurčitelnost toho, co si představujeme pod pojmem dobré divadelní představení nebo jakým způsobem se dá definovat to, co je cílem divadla. Před nějakými deseti, patnácti lety, když jsme jako členové poroty jezdili na představení, jsme se dokázali obvykle velmi dobře shodnout na tom, jestli byl výkon kvalitní, jestli „splňoval umělecké parametry“. S každým dalším rokem se názor začal tříštit a dnes jsou názory mnohdy hodně propastně odlišné. Když vidím některé tituly, jsou jedněmi vyzdvihovány do nebes, druhými zatracovány. Já sám jsem se mnohokrát účastnil divadelních produkcí, které mě absolutně neoslovily, a přitom jsem viděl euforické reakce přítomných diváků. A naopak. Myslím, že to není jen generační nebo žánrová věc, ale je to celková vnímavost vůči tomu, co je to divadlo, co od divadla vyžadujeme a co od něj potřebujeme.

Co je to?
Lidé v divadle potřebují to, co podle mě divadlo dělá divadlem: dramatický příběh, živé postavy, které nějak jednají, a dospění ke katarzi. Pro mnoho diváků to ale přestalo být podstatné a radují se z úplně jiných věcí. Proto vznikala alternativa. Ale co to je alternativa? Vůči čemu alternativu? Byli jsme donuceni vytvořit úplně novou kategorii pro představení, která si žádná porota nechtěla vzít pod sebe. Nijak to neshazuji, nádherné věci vznikají i v tomto žánru. Pak ovšem dochází k situacím, kdy byla Lucie Trmíková před třemi lety nominována ze stejného divadla jak v kategorii činohra, tak v kategorii alternativní divadlo. Sám si jako tvůrce kladu otázku, co vlastně divák chce.

Zkusme si na ni odpovědět.
Neříkám, že všechno musí být narýsované. Vždycky existovaly věci, které se nějakým způsobem odchylovaly od standardu. Ale tady se odchyluje celý princip toho, co dělá divadlo divadlem. Velkým trendem je, že výrazně převládá muzikál nad operetou, operetních výkonů je čím dál méně. U pohybové či taneční ceny je zase problém s vnímáním současného či moderního tance a všech dalších tanců, tak jak je pojmenovávají sami tanečníci. V kategoriích se pak štěpíme. Nejstabilnější zůstává opera, nevidíte tam tendence oddělovat se či odstřeďovat. Pozorujeme tam ale, že řada vynikajících pěveckých výkonů a řada zpěváků dostává své nominace či Thálie za výkony, při kterých hostují na jiných scénách, než jsou jejich domovské. To se děje i v ostatních sférách. Typickým příkladem byly úspěchy herců Národního divadla v Divadle Viola nebo Divadlu Ungelt.

Existují mezi českými městy nějaké zásadní rozdíly ve scénách?
Vždycky vnímám jako divadelní osu Plzeň, Prahu, Brno a Ostravu. Tahle města tvoří páteř česko-moravsko-slezského divadla. V Brně a v Praze, ale i v Ostravě vznikají alternativní scény k těm scénám hlavním. V Brně je to bezesporu trojlístek spadající pod Centrum experimentálního divadla, v Ostravě je to Aréna, v Praze je to více scén. Ostatní divadelní města se stálými soubory plní funkci toho svého regionálního národního divadla a dost těžko se jim staví repertoár z experimentálních kousků. A když, ne často je vnímáno úplně idylicky. Pominu-li tradiční divadelní centra, velmi progresivní je poslední dobou divadlo v Hradci Králové, které přichází s velmi odvážnými tituly i realizacemi. V kombinaci s tradičním divadlem Drak je to mimořádně silná scéna. Hodně dobře vnímám také Mladou Boleslav. Po letech stagnace má řadu skvělých inscenací. Nejde cestou experimentů, ale velmi moderně udělaných inscenací, tak trochu cestou Dejvického divadla, které bylo v Praze dlouho považováno za alternativní mladé divadlo a dnes je v podstatě základem naší divadelní scény. Brno bylo vždycky považováno za město velmi experimentující, nesmírně osobité a s velkou divadelní tradicí. A když bych to táhl dál, musím zmínit Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, které neprožívá vinou finančních problémů úplně lehkou sezonu, ale poslední dobou zaznamenalo velké úspěchy. Na této scéně je patrný problém změny financování. Divadla po transformaci spadla tu do městských, tu do krajských rukou. Přesto, že je to scéna minimálně moravské extratřídy, je financována malým okresním městem, což je trochu nesmyslný systém. Tento problém je neřešitelný. Mnohokrát jsem se o tom bavil s ekonomy. Ideální je kombinace financování městem, krajem, státy a soukromými sponzory. Teď jsme ve stavu, kdy divadla žádají o granty. A jsou v nich různě úspěšné, což ohrožuje jejich existenci. 

Jak nepropadnout v této prazvláštní době skepsi? A na co se těšit?
Musíme doufat, že se koronavirus zařadí co nejdřív do nekonečné fronty virů a bakterií, které máme běžně kolem sebe. Budeme s ním žít, ale běžně. Divadla dostala zcela logicky s každou vlnou zabrat jako první a jako poslední se z toho vyhrabávají. Problém už dnes není jen v samotných zákazech, ale i v obavách lidí se setkávat. Možná nás krize povede k tomu, že tak jako jsme si teď vyzkoušeli všemožné styly, žánry a experimenty, vrátíme se k silnému příběhu a silným emocím. Protože to podle mě dělá divadlo divadlem. Chceme, aby lidé chodili do divadla kvůli emočním zážitkům, aby si uvědomili, že jejich starosti nejsou třeba ty úplně nejtěžší nebo že je někdo sdílí společně s nimi. Obecně se můžeme těšit na energii. Jsem přesvědčen, že se herci po pauze vrátí plní sil a situace je vybičuje k opravdu velkým výkonům.