Mobile menu
JQr: „Je nejvyšší čas se společně podívat na to nejzákladnější, co nás utváří“

JQr: „Je nejvyšší čas se společně podívat na to nejzákladnější, co nás utváří“

Rozhovor dramaturga Mila Jurániho s multižánrovým tvůrcem Jankem Růžičkou, vystupujícím pod pseudonymem JQr, jehož autorská inscenace Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli), má v HaDivadle premiéru právě dnes.

Jsi filmař – dokumentarista, autor hudebních klipů, taky děláš trailery pro HaDivadlo i Národní divadlo a spolupracoval jsi na inscenacích současného tance. Ještě jsem nezmínil, že jsi taky poeta a teď už i dramatik a divadelní režisér. Je tohle kompletní charakteristika tvořivé bytosti JQr? 

Ještě bych dodal, že fotím a tančím. (Smích.) Všechno to ale dělám v první řadě proto, že rád prozkoumávám různé tvůrčí formy a jazyky. Část z toho jen tak pro radost a některými z těch věcí se i živím. Kdybych ale skutečně musel zvolit jednu konkrétní kategorii, považuji se hlavně za básníka. K tvorbě a životu přistupuji s básnickou vizí a to, co jsi vyjmenoval, jsou nástroje, které mi umožňují tvořit různé formy poezie.

 

Říkáš básník, ale točíš převážně dokumenty. Tvůj poslední film 15x15x5 (minisalon 1984), který zpracovává historii unikátního výtvarného souboru iniciovaného Joskou Skalníkem, čeká na českou premiéru. Jak jde básnění a dokument dohromady? 

Lidi mají někdy zkreslenou představu o tom, co znamená dokumentární žánr. Odvozují si ho od novinářských nebo reportážních žánrů a mají pocit, že má být vždy přesným odrazem reality. Ale dokumentární film používá realitu jako jeden ze zdrojů. Při jeho tvorbě se využívají různé přístupy – například nástroje poetického filmu nebo esejistický přístup. 15x15x5 je snímek založený na dokumentárních principech, ale obsahuje i animované a stylizované pasáže, snímek rámuje autorská fikce i paralely s Orwellem. Metaforická, symbolická a poetická řeč a míchání žánrů mě provázejí už od školy. Jinak to možná ani dělat neumím.   

 

Do povědomí ses zapsal i prostřednictvím magazínu Q (později Queer), který Česká televize vysílala od roku 2007. Relace byla určena LGBTQI+ komunitě i heterosexuální veřejnosti, která se na svět chtěla dívat jinou perspektivou. Už tam se ukazovalo, že „queerness“ není jen věcí sexuální orientace, genderu, identity, ale spíše nenormativní optika nahlížení na svět. Uměl bys definovat, co všechno znamená tahle množina pro tebe? 

Slovo „queer“ bylo původně nadávka. Znamenala podivný, „cáklý“, bizarní, perverzní, bláznivý, tedy nic lichotivého. Když ti někdo nadává, není nic lepšího než si nadávku přivlastnit a až zenově ji použít proti agresorovi. Říkají, že jsi „jiný“, „divný“, nezapadáš do škatulek, opovrhují tebou, tak z toho uděláš pro sebe novou kvalitu a taky životní postoj. A tak si „nehetero“ lidi tento pojem osvojili. Já osobně vnímám „queerness“ jako sebeidentifikační rámec, přihlášení se k věcem, které údajně nejsou normální. Nejsou normální? No a co! Nenormálnost přináší do světa mnoho pozoruhodného. A to se zdaleka netýká jenom otázek sexuality, genderu a identity.

 

Z první čtené zkoušky inscenace Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli).
Foto: Terezie Fojtová  

 

Queer Runner je mimo jiné inscenace o mechanismech kontroly a moci. Postava Alana je objektem pozorování, testování, vyslýchaní, učení, analýz, stává se předmětem manipulace. Máš pocit, že platí, že být „queer“ znamená neustále procházet CAPTCHA testem většiny a validovat svou hodnotu jako dostatečného člověka? 

Ten pocit zná asi každý, kdo náleží k nějaké menšině či subkultuře. Já ale vlastně ani nevím, co znamená pojem většinová společnost. Všichni jsme promícháni. Osoby různého genderu, různé sexuální orientace jsou všude, neexistují žádné enklávy, jsme prostě ve všech vrstvách společnosti. Akorát se dnes o tom mluví víc veřejně, začaly se bořit mýty o tom, co sexualita a gender doopravdy je, a to pro někoho může být iritující. Chápu to, ale stejně si myslím, že je nejvyšší čas se společně podívat na to nejzákladnější, co nás utváří – což zahrnuje i sexualitu, vztah ke svému tělu a k jiným tělům. Často slyším, že to je jen o sexu a ten si má nechat každý pro sebe. Jenomže to, jak jsme ustrojení, namíchaní jako zvláštní koktejl a naprogramovaní jako „biologický stroj”, si nevybíráme. Kdo je vám sympatický, voní vám, je vám blízký, koho se chcete dotknout, do koho se zamilujete, je nevypočitatelné. Nedá se to vytěsnit, ani o tom nemluvit, protože společnost se utváří i na základě biologie. Zdaleka to tedy není o sexuálním aktu, ale o vztahování se k ostatním. 

 

„Queerness” je tvoje životní téma. Rovněž však vnímám, jak se odráží v tvé autorské poetice a taky tvořivé energii. I proto ti HaDivadlo nabídlo napsat autorské dílo a následně ho inscenovat. Skoro obratem jsi dodal postmoderní text, který obsahoval mnoho ploch a esencí – život Alana Turinga, faustovské motivy, tvá osobní dilemata, Blade Runnera i Star Trek. Co vyvolalo tento intertextuální výbuch?

Když mi Ivan Buraj telefonoval s touhle nabídkou, v hlavě se mi hned zjevil Alan Turing. Kostra textu pak vznikla metodou automatického psaní. Nejlíp by se to dalo přirovnat k záznamu nějaké vize nebo snu. Sny jsou intertextuální, kompilují to, co člověk zažil, četl, viděl, a pojí se s podvědomím. Jsou surreální, mají mnoho rovin a složek. Na papír tak vyhřezlo všechno to, co se kolem Alana Turinga nashromáždilo v mojí hlavě. Přišlo mi to příznačné, protože žijeme v informačním věku, který je taky silně intertextuální. Vnímáme svět v podobě dějů, obrazů, symbolů a útržků, kterým rozumíme i nerozumíme, a to vše se na sebe ještě různě vrství. Pocit přesycení, hraničního momentu, kdy si najednou řekneš, že nemusíš všechno vnímat, pochopit, opsat a vyjádřit, mě zajímá. Doufám, že si divačky a diváci v inscenaci najdou svou vlastní letovou hladinu.

 

Ze zkoušky inscenace Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli).
Foto: Terezie Fojtová

 

V inscenaci zazní i výstražný Turingův sylogismus, jeho obava ze společenského nepřijetí: „Turing je přesvědčený o tom, že stroje mohou myslet. Turing spí s muži. Z čehož plyne, že stroje nemohou myslet.“ Tázání po tom, co definuje hranice podstaty člověka se začíná dotýkat i současného rozvoje umělé inteligence. Budou jednou humanoidní roboti a různé formy umělé inteligence řešit podobné otázky o identitě jako současní a současné „Alan“? 

Otázky, jestli stroj může žít, jestli bude schopný cítit a bude nám roven v lidskosti, provázejí myšlení o počítačích od počátku. Zabýval se tím i Turing. Popravdě, jeho úvahy o strojích mi přijdou více queer než fakt, že byl gay a že se k tomu nějakým způsobem přihlásil. Turing totiž snahu srovnávat člověka a stroje považoval za zavádějící. Významy pojmů inteligence, identita, život, člověk a bytost považoval za výhradně lidské definice. Díváme se na svět prizmatem toho, co jsme – jako společnost i jednotlivci –, a proto máme pořád touhu vidět ve stroji kousek sebe. A to je past. Pokud se stroje někdy budou zamýšlet nad svou identitou, budou to dělat úplně jinak než lidi. Možná to na nich ani nepoznáme. Možná stroje žádné sebeuvědomění nebudou potřebovat, protože fungují na zcela jiných principech. Turing také říkal, že by bylo slabomyslné tvořit stroje, co si budou pochutnávat na jahodách. Bylo by to jen uspokojení naší touhy vidět ve stroji polidštěnou bytost, parťáka s duší, a nešlo by vůbec o touhu samotného stroje. Takže jestli se někdo bude ptát na identitu robotů a AI, budeme to nejspíš my, „lidské stroje“.

 

Malba Alexe Klyuykova k inscenaci Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli).

 

Rozhovor vznikl pro program k inscenaci Queer Runner (labyrint citu / ráj mysli) jako přepis části epizody podcastu HaDivadla Ponor, která se kontextu vzniku druhé premiéry Sezony 49: Konec iluzí věnuje. Epizodu si můžete poslechnout na Spotify, Google Podcasts a dalších platformách.

english