Stávat se médiem. Thoriso Magongwa o výzvách a zpřístupňování světa baletu

Jak dlouho pracujete v Brně jako tanečník a co všechno v Národním divadle děláte? Mimo jiné totiž věnujete hodně času aktivitám na sociálních sítích.

Ano, je to tak. Do Národního divadla Brno (NdB) jsem nastoupil před devíti nebo deseti lety. Vypracoval jsem se z člena baletního sboru na sólistu a během let jsem vystupoval v mnoha rolích. Teď se ze mě postupně stává asistent choreografie, příští taneční sezona bude má poslední. Chystám se mimo jiné dávat v souboru hodiny baletu. Posledních pár let jsem se také podílel na správě sociálních sítí NdB. Vedl jsem například rozhovory s hostujícími umělci a umělkyněmi a podílel se na propagaci programu. Tradičně se divadlo a marketing oddělují. Buď v divadle tančíte, nebo ho propagujete. Já se již pár let snažím dokázat, že člověk může dělat obojí. Sám v divadle pracuji jako tanečník, ale zároveň vlastně působím jako jeho mluvčí. Zatím mě to moc baví. Jednou u nás například hostovala Marianela Núñez z londýnského Královského baletu, Reece Clarke a Anastasia Matvienko. Pořídil jsem interview téměř se všemi velkými hvězdami, které se zúčastnily našich galavečerů. To pomohlo aktivity NdB dostat do širšího povědomí, předtím se o program zajímali pouze Brňané. Jak přibývá obsahu na sociálních sítích, divácká základna NdB se čím dál rychleji rozšiřuje.

Nikdy jsem o sobě neuvažoval jednostranně. Nejsem pouze tanečník, režisér, model či influencer. Vždy jsem o sobě uvažoval ve vztahu ke všem těmto profesím zároveň. Vždy jsem také chtěl posouvat své umělecké dovednosti, ať už jde o způsob oblékání, o to, jak mluvím nebo jak a kam chodím. Na jedné straně chci pečovat o své pohodlí, na druhé straně se poohlížím po tom, kam se mohu posouvat dál. Mám rád výhody komfortu, současně rád vystupuji z komfortní zóny. Jsem nadšený z představy osobního růstu. Chci být poslem umění, chci, aby mě lidé vnímali jako médium tvorby a jako zprostředkovatele spojení s dalšími lidmi.

Nemám tedy jednoznačnou odpověď na to, jaká bude moje budoucnost, ale vím, že bude kreativní a mnohovrstevnatá. Každé ráno se probouzím s novou zprávou na telefonu, která mě pokaždé nasměruje jinam, než jsem čekal. A to se mi líbí.

Všechno, co jste teď popsal, se zdá být časově i jinak velice náročné. Jak zvládáte být aktivním tanečníkem v NdB a k tomu se věnovat ostatním projektům?

Náročné? Rozhodně. Nikdy nemám čas na nic jiného a téměř nespím. Po práci jsem na laptopu do tří, do čtyř do rána a po krátkém spánku hned zase pracuji. Moje neděle neslouží k odpočinku, ale k tomu, abych se spojoval s lidmi, doháněl čas online, pořádal meetingy, vytvářel příležitosti. Je to náročné a je to taky jeden z důvodů, proč musím přestat tancovat, abych se mohl dále rozvíjet v jiných oblastech. Nerad bych byl „jack of all trades, master of none“, jak říkáme v angličtině, tedy zkoušel všechno, ale nakonec nebyl v ničem dobrý. Radši se zavážu jen k něčemu a naučím se to co nejlépe. Nechci se něčemu věnovat jen proto, abych se tomu věnoval. Chci dělat, co mě baví, protože jsem pro to zapálený a jsem v tom dobrý. Celý život jsem usiloval o to, stát se tanečníkem. Bylo to fantastické a výsledky jsou fenomenální. Vše, čeho jsem dosáhl, i co se týče vkusu a stylu, jsem dokázal díky tomu, že jsem tanečník. Zároveň chápu, že nemůžu být tanečníkem celý život. Jsem tedy víc než tanečník. A stejně tak je toho hodně, co jsem zatím neměl čas prozkoumat. Naše doba nabízí sociálně, ekonomicky a politicky více příležitostí než kdykoli předtím. Takže teď je ten správný čas riskovat a podnikat, experimentovat se sociálními médii, budovat vlastní značku a stávat se zkrátka tím, čím chci být.

Posilují se zmíněné oblasti vašeho zájmu navzájem? Fungují další z vašich aktivit jako zdroje inspirace pro některé jiné, nebo je pro vás hlavním zdrojem tanec?

Ano, se mnou je to trochu složité, protože spousta lidí, kteří mě na sítích sledují, nejsou tanečníci. Někteří mě sledují, protože se jim líbí moje šaty. Některým se líbí, jak mluvím, jiným to, jak vypadám, a dalším to, jaký jsem tanečník. Takže musím pěstovat všechny své zájmy naráz. Nemyslím si, že by jedna oblast byla důležitější než jiná. Místo toho jsem našel způsob, jak vytvořit holistický vibe. Nejsem vůbec jednostranný. Svět baletu je velice konzervativní, a proto je propojení mých aktivit zásadní. Je pro mě navíc naprosto přirozené a organické.

Jaké jsou hlavní překážky v kariéře baletního tanečníka? A jak se na ně lze dívat zvenčí?

Největší překážkou je pro mě samotný strnulý a rigidní svět tance. Svět, který je velmi orientovaný na formální prezentaci. Je to samý umělecký šéf, tanečník, generální ředitel, samý řád, samý předpis. Jenže diváci přicházejí z každodenního života. Samozřejmě také chodí do práce, ví, co je struktura. Ale v tanci myslím hledají povyražení, okouzlení a relaxaci. Nechtějí zavítat do světa tance jenom proto, aby našli další rigidní strukturu. Chtějí se bavit, chtějí mít možnost ztotožnit se s postavou či příběhem, nacházet spojení, a to se nepodaří vždy. Proto se pokouším tyto překážky rozpouštět a v lecčem mi k tomu slouží sociální média. Když se na vás diváci dívají jenom jako na balerínu, nic o vás neví. Zhlédnou představení a jdou domů. Nevzniká žádná inspirace. Pro mě to vždy představovalo výzvu. Při jedné návštěvě pařížského baletu mi přátelé řekli: „To, jak jsi oblečený, může být pro lidi z divadla příliš.“ Já to ale vidím tak, že divadlo je pro člověka, jako jsem já, nejbezpečnějším prostorem. Je to domov. Proč bych se tedy měl měnit, abych se cítil jako doma tam, kde se tak už cítím? Nedělám věci proto, abych lidi šokoval.

Myslíte si, že sociální média mohou být pro tanečníka dobrou druhou kariérou?

Určitě. A nemusí to být druhá kariéra, může to být vaše kariéra i v době, kdy tancujete. Záleží na osobních ambicích tanečníka. Jsou tací, kterým vyhovuje prostě jít na jeviště a pak domů, a to je v pořádku. Ale já jsem člověk tohoto světa a chci mít pocit, že jsem součástí nějakého hnutí. Líbí se mi myšlenka propojování světů, protože pocházím z Jihoafrické republiky, kde se neustále něco děje, a taky je to jedna ze zemí, kde jsou lidé nejvíce závislí na sociálních sítích. I já jsem brzy pochopil jejich sílu. Nejde jen o sebepropagaci, ale o vytváření povědomí a poskytování prostoru tomu, na co jinak není pohlíženo v nejlepším světle. Sítě umožňují neustálé propojování, právě to mě na nich tolik přitahuje. Takže ano, sociální média vidím v budoucnu jako hlavní nástroj, jímž se chci vyjadřovat.

Ráda bych se zeptala na období covidu. Pandemie byla náročná pro všechny, ale pro umělce specifickým způsobem. Jak jste se vyrovnal s nejistotou, kterou covid přinesl? Taneční kariéra má už tak poměrně krátkou životnost. Jak čelíte limitům svého povolání?

Vždy jsem chápal, kým jsem a čím se chci stát. Žádná práce není jistá. Ano, když jste lékař, můžete se spolehnout na to, že lidé budou vždycky nemocní. Ale že budete mít vždycky práci, to nevíte. Pro tanečníka je to tím děsivější, že pravděpodobnost úrazu je v tomto povolání poměrně vysoká, a tak nad vámi vždy visí pomyslná ztráta smlouvy. Jediné, díky čemu jsem neměl strach z nezaměstnanosti, je vědomí, že jsem dobrý tanečník. Ale samozřejmě potřebuji i jiná zabezpečení. V současné době jsem zaměstnán v NdB, abych si zajistil jakousi vnější jistotu. Po celou dobu trvání pandemie jsem dostával běžný plat, ačkoli jsem byl jako všichni zavřený doma. To je přesně to, proč jsem se rozhodl pracovat pro Národní divadlo. Kdybych pracoval pro menší soubor nebo na volné noze, byl by to úplně jiný příběh. 

Co se týče „životnosti“ tanečníka, s tím v naší profesi samozřejmě neustále bojujeme, protože víme, že jednoho dne přijde do studia nějaký lepší, mladší a krásnější kolega či kolegyně. Ale já jsem se už jako dítě naučil, že nikdo nemůže být mnou tak, jak to dovedu já. Mám velké štěstí, protože mě doma podporovali – máma, táta a babičky. Když jsem na jevišti, nejsem přítomen pouze fyzicky, ale přináším s sebou své životní zkušenosti, svou duši. Každou životní zkoušku, kterou jsem prošel, předávám dál. Otevírám se, jsem transparentní. Pokud víte, co přinášíte, víte také, kdo jste a jste v tom zakořeněni. Druzí se pak ve vaší přítomnosti budou cítit dobře. Osobní nejistota naopak plodí problémy. Lidé vám nevěří, když jste nejistí, protože nevědí, co se děje. Nemohou být ve vaší blízkosti sami sebou, protože netuší, jestli vás to neuráží a podobně. Ale když jste sebevědomí, stanete se osou dění a lidé kolem vás prostě budou kroužit.

Řekl jste, že NdB vám v době pandemie dalo jistotu. Mě by zajímalo, jak se NdB obecně přizpůsobuje výzvám současnosti. Jak se divadlo proměnilo od doby, kdy jste v něm začínal jako tanečník?

NdB je divadlo, které zažilo komunismus, které se muselo po válce znovu postavit na nohy a tak dále. Jako takové vždy zůstávalo konzervativní. Nicméně nakonec přišel velký příliv cizinců, hlavně v baletním oddělení. Myslím, že nám v souboru zbývá tak pět Čechů. Jinak máme Kanaďany, Italy, Jihoafričany, Japonce, Korejce, Španěly, zkrátka všechny možné národnosti. Řekl bych, že internacionalizace souboru byla nejkrásnějším a nejšťastnějším nástrojem vývoje, protože když se setkáváte s různými kulturami, nemůžete se držet pouze vlastních zvyků, musíte je měnit. Zároveň bych rád řekl, že my jakožto cizinci přicházíme do Česka s respektem k tomu, jak zde věci fungují. Bereme na vědomí, že peníze a prostory pochází z daní českých občanů. A také přinášíme něco na oplátku – energii a úpravy v rámci pracovního prostředí, z nichž některé už byly v divadle zavedeny.

Ano, když vejdu do maskérny, ještě pořád se zasměju. Zpočátku na mě maskérky používaly stejný odstín make-upu jako na bělošské tanečníky. Dnes už vědí a vždycky říkají: „Ano, Thoriso, číslo šest.“ Číslo šest je můj odstín, který předtím neměly. Jde o maličkosti, ale i ty se jedna po druhé proměňují. Když je dáte časem dohromady, cítíte úžasný posun – je přítomen v hudbě, ve výběru tanečníků, ve zvýšení platu, v budování značky. Lze ho pozorovat v tom, co vnímáme jako potřebné, abychom získali mezinárodní uznání.

Divadlo podle mě stojí na rozmanitosti osobností. Souvisí to s tím, odkud člověk pochází, jakou kulturu přináší atd. Není tedy klíčem k úspěchu práce s individuálními potřebami lidí? Jak těžké je to ve světě profesionálního tance?

Souhlasím. U nás máme úžasného generálního ředitele, je jeden z nejlepších, dává nám vše, co potřebujeme. Jsou ředitelé, kteří vám dají to, co sami chtějí, abyste dostali. Náš generální ředitel nám naslouchá a reaguje na to, co říkáme. Pro umělce je vzácné být v divadle, které vede ředitel citlivý k potřebám uměleckého šéfa každého oddělení. Právě to je tajemstvím rozkvětu našeho divadla.